Inzulinová analoga

MUDr. Tomáš Doležal Farmakologický ústav 3. LF UK, Praha Klíčová slova: krátkodobá analoga • inzulín lispro • inzulín aspart • dlouhodobá analoga Úvod V léčbě diabetu 1. a 2. typu je základním požadavkem všech léčebných přístupů udržení hodnot glykémie ve fyziologickém rozmezí. Jen tak lze zabránit časným i dlouhodobým komplikacím diabetu. Tento požadavek je ještě zdůrazněn při inzulinoterapii, kdy je snahou napodobit fyziologickou sekreci inzulinu (bazální i stimulovanou složku). Farmakokinetické vlastnosti dnes dostupných inzulinových přípravků však neumožňují věrně napodobit průběh fyziologické produkce inzulinu, především její prandiální sekrece. U zdravých jedinců dosahuje plazmatická koncentrace inzulinu po jídle maxima asi za 30 až 45 minut a k bazálním hodnotám klesá za 2 až 3 hodiny (Graf 1). Rychlost nástupu maximální plazmatické koncentrace subkutánně aplikovaného krátkodobého krystalického inzulinu je pomalá a jeho biologický poločas příliš dlouhý. Důsledkem je vznik postprandiální hyperglykémie a zvýšené riziko pozdní preprandiální hypoglykémie (4 až 5 hodin po aplikaci). Molekuly zvířecího i lidského inzulinu mají tendenci agregovat v hexamery, které po podkožní aplikaci musí nejprve opět disociovat na monomery. Tím je zpomaleno vstřebávání a plazmatická koncentrace inzulinu vzrůstá pozvolna. Postprandiální výkyvy glykémie nad fyziologick