Dne 2. 3. 2001 za mnou ve Sněmovně přišel štáb TV Prima s otázkou, co soudím o rozhodnutí soudu, že Rögnerová byla odvolána z funkce ředitelky neoprávněně, a tudíž jí má být vyplacena vysoká částka. Odpověděl jsem, že jsem slyšel, že proběhl jakýsi soud a od ředitele FN Motol vím, že ho nemocnice Motol prohrála. Řekl jsem, že neznám rozsudek, takže ani nejsem schopen posoudit argumentaci. Redaktorka se mě ptala, jestli se proti tomu budu odvolávat. Odpověděl jsem, že nejsem nemocnice Motol a soud jsem neprohrál. Ptala se, co soudím o výroku soudu, že jsem Rögnerovou odvolal neoprávněně. Odpověděl jsem, že takový výrok soudu by byl nesmyslný, protože ministr je oprávněn ředitele zřizované ministerstvem odvolávat. Současný ředitel FN Motol mi řekl, že po tom, kdy jsem odvolal Rögnerovou, jí mnou vedením nemocnice pověřený bývalý náměstek ředitelky Březovský (nyní ředitel největšího odboru Min. zdrav.) vyplatil odměnu 50 000.- Kč a třináctý plat a propustil ji pro nadbytečnost. Rögnerová pak nemocnici žalovala, že byla propuštěna, aniž jí bylo v rozporu se zákoníkem práce nabídnuto uplatnění (§ 65 odst. 3). Podotýkám, že součástí sdělení odvolání, které jsem několika ředitelům poslal byla také formulace ve znění „Vaším odvoláním pracovní poměr ve Vaší organizaci nekončí…“. Plat ředitele velké nemocnice se obvykle pohybuje v rozmezí 30-40 000.- Kč. Částka, kterou má Rögnerové zaplatit nemocnice, se vypočítává z posledního čtvrtletí zaměstnání. Tehdy byl příjem náměstkem velmi posílen (21. 12. 1999 dostala 50 000.- odměny + třináctý plat), a tím částka, která má být vyplacena Rögnerové, vzrostla na tři čtvrti miliónu. Je tedy velmi pravděpodobné, že její bývalý náměstek Březovský Rögnerovou neoprávněně propustil po dohodě s Rögnerovou. Nic tím neriskoval.
Jen pár minut po TV Prima za mnou přišel štáb TV Nova. Paní redaktorka rovněž rozsudek neznala a tvrdila, že jen zaskakuje za redaktorku Řezáčovou (ta řídila v TV Nova kampaň proti mně v roce 1999). Prý soud rozhodl, že odvolání Rögnerové neplatí, protože prý soud dokázal, že jsem proti ní byl zaujatý… Nedovedu si představit, o jakou právní argumentaci by se mohl takový rozsudek opírat. Rozsudek jsem nedostal prostě proto, že nejsem účastníkem řízení, ač se Rögnerová a někteří novináři snaží vyvolat opačný dojem.
Jestliže dnes Rögnerová tvrdí, že vlastně nebyla jako ředitelka odvolána, měla by vysvětlit oč své tvrzení opírá. Fakt, že odvolání osobně nepřevzala není rozhodující. Protože by se takto mohl každý vyhýbat důsledkům aktů sdělovaných korespondenčně, stanoví Občanský soudní řád v § 46, že „písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se o tom občan nedozvěděl“. Ona se však o svém odvolání nemohla nedozvědět. Ač byla údajně na dovolené, vystupovala v TV i v rozhlase. Své odvolání soudně nenapadla a ač se dnes cítí stále ředitelkou, funkci předala Březovskému a přihlásila se do výběrového řízení.
S paní ředitelkou Rögnerovou jsem se setkal v létě 1998 ještě před svým jmenováním do funkce. Zajímal jsem se o hospodaření nemocnice, zejména o outsourcing, tedy o smluvní zajištění služeb cizími subjekty, když si tyto služby donedávna nemocnice zajišťovaly samy. Je to oblíbený a doposud užívaný způsob tunelování nemocnic. Zvláště jsem se zajímal o stravovací provoz. Paní ředitelka téměř s pláčem tvrdila, že s tím nemůže nic dělat, protože by nesehnala pracovní síly, kdyby chtěla stravování provozovat nemocnicí. Namítl jsem, že když firma ztratí zakázku, zaměstnance ihned propustí a je tedy zřejmě možné je přijmout.
Během mnoha měsíců ve funkci jsem s Rögnerovou téměř nepřišel do styku. Jen mi párkrát volala ve věci soudu s Rathem, který jí označil za neschopnou řídit nemocnici. I Rath mě žádal o pomoc proti Rögnerové a předával mi různé dokumenty, které měly doložit, že s hospodařením není vše v pořádku. (To mu asi rok na to nebránilo, aby neprohlásil, že jsem Rögnerovou odvolal z osobní msty.) Nijak jsem se v té věci neangažoval, pouze jsem dal pokyn k přípravě kontroly hospodaření v nemocnici Motol. Mezi tím přibývalo různých většinou anonymních upozornění na hospodaření v Motole. Jejich počet byl ze všech nemocnic největší, ovšem nemocnice je také ze všech největší.
Na jaře 1999 jsem poslal do FN Motol kontrolu. Rögnerová však podala námitku pro předpoklad podjatosti, protože ředitel odboru Budinský (nyní FN Motol) zařadil do kontrolní skupiny pracovníka, který byl Rögnerovou z FN Motol za nevyjasněných okolností propuštěn. Proto jsem rozhodl o přerušení kontroly. Mezi tím jsem požádal ředitelku Rögnerovou, aby vyhlásila výběrové řízení na stravovací provoz v Motole. Učinila tak jen extrémně nerada, ostatně zrušila už za Stráského a Roithové dvě výborová řízení, protože jí výsledek nevyhovoval. Není jasné, zda podmínky soutěže definovala velmi nejasně záměrně nebo z neschopnosti. Výběrové řízení proběhlo a první místo v pořadí (ze dvou firem) získala firma, která vyhrála v minulosti již jedenkrát. Rögnerovou protežovaná firma GTH, která ostatně v rozporu se zákonem bez výběrového řízení působí v Motole dodnes, byla ze soutěže vyřazena z nezpochybněných formálních důvodů. Rögnerová podepsala, že bere výsledky soutěže na vědomí (či podobně). Rozhodně je naprostá lež tvrzení, které se mnohokrát objevilo v tisku, že jsem Rögnerovou donutil podepsat nevýhodnou smlouvu. Dodnes žádná smlouva podepsána nebyla. Rögnerová by postupovala v souladu se Zákonem o hospodářské soutěži, pokud by uzavřela smlouvu s kteroukoliv firmou, která splnila podmínky jí vyhlášené soutěže. To ovšem evidentně neměla v úmyslu. Mohla také bez udání důvodů v souladu se zákonem soutěž zrušit. Tím by nadále pokračovala praxe v rozporu se zákonem. Věděla, že by se mi takový stav nelíbil. Neudělala tedy vůbec nic. Po soutěži jsem poslal do Motola kontrolní skupinu na pokračování přerušené kontrolní akce. Už si to nepamatuji, ale je možné, že jsem pokračování kontroly odložil po výběrovém řízení, aby mě Rögnerová nemohla napadnout, že je to forma nátlaku, aby v tísni musela podepsat smlouvu. Je to samozřejmě hloupost, ale bylo to v době, kdy už se proti mně rozvíjela v médiích kampaň a moje protiargumenty by samozřejmě nikdo netiskl a nevysílal, zatímco Rögnerové výmysly ano. Kontrola hospodaření zjistila velmi závažné nedostatky a její trestní odpovědnost byla nepochybná. Rögnerová pochopila, že jde do tuhého a proto 4 měsíce po výběrovém řízení vystoupila v dobře připraveném aranžmá před médii s obviněním, že jsem jí telefonicky v noci před výběrovým řízením vydíral. Brzy potom si prý vzala dovolenou - zjevně proto, aby ztížila doručení případného odvolání, protože v médiích vystupovala nadále a nadále chodila do nemocnice. Údajně jsem jí vyhrožoval, že když nepodepíše nevýhodnou smlouvu, že jí pošlu do Motola kontrolu. Samozřejmě věděla, že její smyšlenka bude silně medializována, zatímco já žádný prostor v médiích nedostanu. Přesto jsem svolal tiskovou konferenci a všechny relevantní skutečnosti jsem uvedl. Prakticky nic z toho nebylo publikováno. Za několik dní mě v médiích napadl náměstek Čihař (nyní náměstek ve FN Motol) s údajným zpochybněním kontroly v Motole. Dovolenou si vzít nemohl, takže náhle onemocněl, podle novin „na týden“, ale uzdravil se asi za 3 týdny v den, kdy jsem do rukou prezidenta složil rezignaci. Dodnes neexistuje žádná reálná možnost, jak věc veřejně sdělit, takže se nikdo ani nedozví, že jsem celou kauzu na své internetové stránce popsal a to komentářem a usnesením vyšetřovatelky Policie ČR, která se mimořádně důkladně zabývala t restním oznámením Rögnerové. Ta dokonce přiložila k tomuto oznámení jako přílohu (důkazní materiál !!!) hanopis „spisovatele“ Vernera. (Usnesení vyšetřovatelky je na internetové adrese: http://mujweb.cz/www/ivan.david/dokumenty/tresty/polic-kom.html ). Takto se k informacím může dostat tak nanejvýš několik desítek lidí, kteří se o tom například touto cestou dozvědí. Vyšetřovatelka přes úpornou snahu neprokázala vůbec nic z tvrzení Rögnerové až na to, že podle výpovědi člena výběrové komise byla při soutěži „dusná atmosféra“ (soutěžilo se o skoro 200 miliónů). Naopak byl vyšetřováním pan Verner jasně usvědčen ze lži. Některá výběrová řízení údajně zmanipulovaná pracovníky ministerstva se nekonala, jiná nevyhrála nejdražší firma, jak tvrdil, ředitel přerovské nemocnice Václavík popřel, že by se ho někdo snažil před výběrovým řízením ovlivnit, atd. Během krátké doby působení pana Vernera na ministerstvu se ukázalo, že je prakticky nepoužitelný. Pouze dělal ostudu a škody šířením desinformací (které ovšem tehdy nebyly namířeny proti mně). Proto také nikdy nebyl jmenován tiskovým mluvčím, jak stále tvrdí. Nepropustil jsem ho jen proto, že mě ředitelka kabinetu dvakrát přemluvila, abych to nedělal, protože Verner je naprosto bezcharakterní a mohl by se mstít. Několik dní před vydáním své knihy mi přinesl projekt jisté firmy, která by prý mohla zvýšit moji popularitu (zjevně za peníze ministerstva). Vyhodil jsem ho s tím. Přes snahu Buzkové, aby za ČSSD kandidoval do Senátu, nebyl jako kandidát konferencí schválen, protože ho nepodpořili ani všichni ti, kteří tenkrát pokládali jeho výmysly za pravděpodobné. Byli totiž přesvědčeni, že vydání knihy poškozuje ČSSD. Buzkové to zjevně nevadilo.
Do Senátu však kandidovala Rögnerová. V tu chvíli jsem opustil myšlenku, že jí budu žalovat pro pomluvu a v občanskoprávním sporu na ochranu osobnosti. Rögnerová by tak jen dostala příležitost zopakovat všechny své výmysly a je evidentní, že by byla ještě chabější možnost její tvrzení u soudu napadnout a to i přesto, že dva měsíce existovalo zmíněné usnesení vyšetřovatelky. Rögnerové se totiž ujal velkoinzerent senátor Václav Fischer s argumentací, že Rögnerová je nezávislá kandidátka (!!!). Média nežijí z prodaných výtisků, ale hlavně z inzerce. Přátelé novináři mě ujistili, že žádný šéf v novinách za těchto okolností nepovolí nic, co by se mohlo dotknout zájmů velkoinzerenta. Je to často používaný korupční prostor. Majitelé listů nechtějí přijít o peníze a novináři o místo. Z téhož důvodu byli proti Rögnerové stejně bezmocní její protikandidáti. Veřejnost se nedozví absolutně nic.
Pan advokát mě navíc ujistil, že soudy se snaží takových sporů zbavit zamítnutím žaloby (pro jakoukoliv záminku, výlohy platí žalující strana), nerady přiznávají finanční odškodněn, a co bych prý ostatně měl z toho, když se mi možná za dva roky bude muset omluvit někdo, jímž hluboce opovrhuji. Tak nevím… Možná se budu soudit, možná napíšu knihu o tom, jak to tam nahoře fouká a smrdí. Materiálu mám až moc.
Ivan David, Britské listy, 5.3. 2001