V České republice existuje nadměrná nabídka zdravotní péče, což vede k její nadměrné spotřebě. K tomuto závěru došla Světová banka a doporučila proto, aby si Češi na zdravotní péči více připláceli. Rozšíření finanční spoluúčasti by se nemělo týkat občanů s nízkými příjmy. O situaci v českém zdravotnictví hovoříme s prezidentem České stomatologické komory Jiřím Pekárkem.
V současné době tvoří rozsah přímých plateb pacientů pouze osm procent z nákladů na zdravotnictví, což je téměř nejméně v Evropě. Do jaké míry by se měl občan spolupodílet na úhradě lékařské péče?
Zdravotní systém byl založen jako systém sociální, aby pomohl nemajetným vrstvám obyvatelstva domoci se zdravotní péče. V současné době ale většina občanů netrpí takovou bídou, aby si část péče nemohla zaplatit. Díky tomu, že je lékařská péče chápána jako bezplatná, je část vlastního rozpočtu směňována za cigarety, alkohol a další zboží, které naopak zdravotní stav ještě zhoršuje. Občan tak není stavěn před rozhodnutí, zda-li věnovat část prostředků na zachování zdraví. Je třeba do hry zdravotního pojištění zasadit i občana, aby i on se podílel určitým způsobem na hospodárném nakládání s prostředky, které jsou vlastně prostředky veřejnými. Nemělo by se stávat, aby lidé dopláceli na solidaritu. Zatím jsou hlídány pojišťovny a zdravotnická zařízení, ale ne sami občané.
V kritice, které jste podrobili návrhy ministerstva zdravotnictví, jste se zmiňovali i o nebezpečí, že se z majitelů stanou pouze správci zdravotnických zařízení. Můžete to konkretizovat?
Naše obavy vyplývaly z ministerského návrhu o zařazení zdravotnických zařízení do neziskového sektoru. Z toho jednoznačně vyplývá, že by zde vznikl zcela specifický subjekt - zdravotnické zařízení, které by de facto muselo svého zřizovatele zaměstnávat. Použili jsme dokonce termínu „znárodňování“, za což jsme byli kritizováni. Ale použila ho i Všeobecná zdravotní pojišťovna.
Jak jste se s ministerstvem dohodli?
Kritizovali jsme i způsob výběrového řízení popisovaný zákonem o státní správě a samosprávě, podle kterého by o zařazování zdravotnických zařízení do sítě, a zejména o jejich vyřazování ze sítě, rozhodovali státní úředníci. Je přece zřejmé, jak by stát postupoval, kdyby ve výběrovém řízení rozhodoval mezi soukromým a státním subjektem. O těchto návrzích zákonů jsme jednali s panem ministrem Fischerem, a musím říci, že na naše námitky přistoupil. Nemělo by tedy dojít k zařazení zdravotnického zařízení mezi neziskové osoby, nicméně nevylučujeme, že by jim mohla být poskytnuta daňová úleva. Zákonná úprava z roku 1992, která stanoví, že poskytování zdravotnické péče je podnikáním, zůstane zachována. Ministr dále přislíbil, že výběrová řízení budou užívána pouze jako vodítko v případě, že v daném regionu nebyla zajištěna dostupná péče. Kde by nebyl poskytován určitý typ zdravotní péče, byl by stát přímo povinován vyhlásit výběrové řízení a donutit pojišťovny, aby s tímto zařízením podepsaly smlouvu. Současné problémy zdravotnictví však nejsou způsobeny nedostatkem péče, ale nadbytkem nemocnic.
Cos tím?
Je třeba zrušit čtvrtinu nemocnic, což ovšem neznamená zrušit čtvrtinu lůžek, která jsou nadále potřeba. Zrušení malých nemocnic by mělo velký význam pro moderní nemocniční péči. Ve velkých nemocnicích je soustředěna nejmodernější technika, jsou zde koncentrováni odborníci nejrůznějších specializací. Dnes je technika roztroušena na mnoha místech, a nemůže být plně využívána, protože neexistuje ani dostatečný počet lak vzdělaných lékařů, aby s ní uměli zacházet. Koncentrace specialistů ve velkých nemocnicích vyřeší i problémy s přesčasovými hodinami, které přináší Zákoník práce. Znovu podotýkám: méně nemocnic a větší koncentrace péče by znamenalo celkové zlepšení situace ve zdravotnictví.
DUŠAN ŠRÁMEK, Profit, 02.04.2001