Opatrně, aby nepoškodil řečová centra, se neurochirug snaží vyříznout tolik tkáně mozkového nádoru, kolik jen lze. Pacient je při vědomí a komunikuje s lékaři. „Kráva, auto, hřeben,“ pojmenovává předměty, jejichž obrázky se promítají na obrazovce laptopu umístěného před jeho očima.
Operace, kterou před časem vylíčil časopis Science, dopadla úspěšně, zhoubný útvar se podařilo vyjmout. Prognóza pro pacienty s nádorem zvaným glioblastom však není příznivá.
Tato nejnebezpečnější forma rakoviny mozku se obvykle vrací a do pěti let usmrtí v průměru 97 procent lidí, které postihne (jedním z nich byl loni pravděpodobně americký senátor Ted Kennedy; přesnou diagnózu lékaři nezveřejnili).
Ozařování, chemoterapie a další radikální léčba, jež následuje po chirurgickém zákroku, pomáhají oddálit návrat nemoci, naděje na uzdravení je však malá.
Do výzkumu v této oblasti, kde je prodloužení života o každý měsíc úspěchem, se zapojili i brněnští vědci. Začátkem letošního roku sloučili několik pracovišť Masarykovy univerzity, a založili tak nový vědecký ústav, který pojmenovali Babákův výzkumný institut (podle Edwarda Babáka, rektora Masarykovy univerzity ve 20. letech minulého století).
Mimo jiné se tu snaží vyvinout zcela nový způsob léčby různých druhů rakoviny včetně glioblastomů: pokoušejí se vytvořit vakcínu, vlastně „očkování“ proti zhoubné nemoci. Jsou jediní v České republice, kdo může protinádorové vakcíny testovat přímo na pacientech.
Obvyklé u nás není ani to, aby takovou studii provádělo akademické pracoviště.
V superčistých laboratořích
Lékaři zpravidla očkují proti infekčním chorobám, tedy tam, kde je původce nemoci dobře znám a kde si můžeme klidně vsadit na to, že se s ním během života setkáme. Očkovací látka, vakcína, má za úkol seznámit imunitní systém s virem či bakterií, aby správně zareagoval, až infekce pronikne do organismu.
V případě rakoviny ovšem nikdo z nás předem neví, zda jej zhoubná nemoc skutečně postihne, a pokud ano, jaký druh to bude. Chystané vakcíny jsou proto až na výjimky určeny lidem, kteří již onemocněli. Jejich úkolem je zabránit návratu choroby nebo jej alespoň oddálit.
Ani to však není jednoduché. Na rozdíl od bakterií či virů nádor není vetřelec, je to agresivně rostoucí shluk vlastních buněk, které se znovu a znovu dělí. Imunitní obrana proto na začátku nemoci často nerozpozná nebezpečí, a pokud vůbec zakročí, pak zpravidla pozdě.
Vakcína by ji však mohla přimět k tomu, aby se zapojila do boje alespoň v druhém kole. Imunitní systém vytrénovaný k tomu, aby rozeznal první nepatrné známky metastáz, by mohl rozpoznat nebezpečí dříve než sebedokonalejší vyšetření a včas zakročit.
Brněnští vědci vyvíjejí vakcíny v moderním areálu nového, futuristicky vyhlížejícího campusu Masarykovy univerzity. Ředitel Babákova ústavu, profesor Roman Hájek, nám s pýchou ukazuje superčisté laboratoře pečlivě oddělené od zbytku budovy. Pracuje se v nich s nádorovými buňkami odebranými pacientům Fakultní nemocnice Brno.
Zároveň se tu také kultivují buňky jejich imunitního systému. „Přístrojů tu máme tak za sto milionů,“ říká Roman Hájek. Vše se musí udržovat v dokonale sterilním prostředí. Uvnitř laboratoří vládne mírný přetlak, aby do nich nepronikaly nečistoty, samozřejmostí jsou obleky jako vystřižené z vědecko-fantastických filmů.
Ostatně to, co tu vědci dělají, tak trochu scifi je: míchají nádorovou tkáň s buňkami imunitního systému, přičemž obojí pochází od téhož pacienta.
Konečným cílem je vycvičit bílé krvinky k tomu, aby zhoubnou tkáň rozpoznaly a zaútočily na ni (viz rámeček Slídicí psi). Je tu přitom jeden důležitý rozdíl oproti standardní léčbě: zatímco onkologické léky se většinou ordinují všem pacientům s danou chorobou, brněnští vědci hledají cesty, jak vytvořit očkovací látku „šitou na míru“ jednomu konkrétnímu člověku.
Rozhoduje los
Vývoj vakcín je zatím ve stadiu klinických zkoušek. Od loňského listopadu probíhá v Babákově ústavu klinická studie, jíž se účastní 40 pacientů s glioblastomem, náhodně rozdělených do dvou skupin po dvaceti lidech. Jedna skupina je léčena standardně, druhá skupina ještě navíc dostává očkovací látku.
„Pro každého pacienta připravujeme šest až deset dávek vakcíny, které zmrazíme v kapalném dusíku,“ vysvětluje profesor Jaroslav Michálek, autor studie, který v ústavu vede Univerzitní centrum buněčné imunoterapie.
Když přijde čas k očkování, vakcína ochlazená na minus 150 şC se rozmrazí a do těla pacienta se vpraví obyčejnou injekční stříkačkou.
Studie má zjistit, jestli očkovací látka skutečně účinkuje a kdy je nejlepší ji podávat. Teoreticky by to mělo být několik dní po skončení chemoterapie a ozařování, kdy se imunitní systém vzpamatovává a obnovuje se krvetvorba. Zda tomu tak skutečně je, se ukáže až za tři roky, kdy má být studie hotova.
Pokud by vakcína účinkovala uspokojivě (podobný výzkum provedený v Belgii naznačil, že by mohla prodloužit pacientům život zhruba o 10-12 měsíců), žádali by lékaři z Babákova ústavu o její zařazení do standardní léčby a o to, aby ji začaly hradit zdravotní pojišťovny.
Je pro lékaře těžké „třídit“ nemocné na ty, kteří vakcínu dostanou a kteří nikoliv? Podle Jaroslava Michálka to problém není - pacienti se mohli svobodně rozhodnout, zda se chtějí studie účastnit, a poté mezi nimi volí los.
Onkologové často řeší těžší otázky: „Musíme s pacienty mluvit o smrti, přípravě na smrt,“ říká Roman Hájek. „Někdy také víme o účinné léčbě, ale nemůžeme se k ní dostat. Nejsou peníze, není v Česku schválená a podobně. Přitom tušíte, že když ji pacient nedostane, umře. Naštěstí se to nestává často, dostupnost protinádorových léků je u nás vysoká.“
Podobně mluví o dostupnosti léků i další onkologové, ovšem jaký je trend? „Dosud se situace dramaticky zlepšovala, letos ale očekávám, že bude kvůli ekonomické situaci stagnovat nebo se zhorší,“ varuje Hájek. „Záleží na tom, kolik peněz bude na zdravotnictví.“
Úspěch není zaručen
Dostupnost moderních léků je důležitá i proto, že v poslední době došlo v léčbě rakoviny ke značnému pokroku. Například v roce 1970 byl v USA po pěti letech od diagnózy zhoubného onemocnění naživu jen každý druhý pacient, v roce 2005 to však bylo už téměř 70 %. U dětí je úspěšnost léčby vyšší než u dospělých; některá zhoubná onemocnění dětských pacientů se daří vyléčit ve více než devadesáti procentech případů.
Klasické metody léčby, tedy operační zákrok, chemoterapie a ozařování, se v 80. letech přiblížily k hranicím svých možností a podle profesora Michálka se dnes už nedá očekávat v této oblasti žádný zásadní průlom.
Objevily se ale nové, šetrnější léky, schopné zasáhnout proti zhoubné tkáni a neničit tolik její okolí. Přesto zůstává u některých zhoubných onemocnění naděje na vyléčení malá: kromě glioblastomů to platí například o rakovině slinivky, jater nebo plic.
Kudy se tedy ve výzkumu ubírat dál? Možných směrů je víc a patří k nim i ty, jimiž se vydali v Brně. Kromě vakcíny proti glioblastomu tu vyvíjejí například očkovací látku proti nejzhoubnějšímu nádoru kůže - melanomu a hledají nové způsoby, jak léčit mnohočetný myelom, zhoubné onemocnění krve. Jedna studie ovšem trvá zhruba čtyři roky a úspěch vůbec není zaručen.
Vývoj vakcín se totiž dosud příliš nedařil ani za hranicemi. Proti rakovině jako takové se zatím v žádné zemi běžně neočkuje. Celosvětově se rozšířilo pouze očkování proti karcinomu děložního čípku, vakcína tu ovšem účinkuje proti viru, který nemoc vyvolává, nikoli proti nádoru samému. Jinak jsou úspěchy hubené. Jistý pokrok zaznamenali například američtí výzkumníci u rakoviny prostaty, zatím ale není jasné, zda firma, která vakcínu vyvinula, ji bude chtít uvést na trh.
Očkovací látka totiž nenabízí oproti klasickým metodám výrazný rozdíl: po diagnóze rakoviny prostaty v pokročilém stadiu udrží standardní onkologická léčba pacienta při životě v průměru 18 měsíců, v kombinaci s vakcínou je to 22 měsíců.
Ve světě se zkouší řada různých cest, jak očkování zdokonalit. Vědci se třeba pokoušejí nádor různými způsoby oslabit, učinit jej zranitelnějším vůči imunitní obraně. Nejradikálnější přístupy spočívají v hledání metod, jak imunitní systém nemocného vybudovat od základů znovu, s využitím transplantace kostní dřeně jej přestavět tak, aby dokázal se zhoubným bujením účinněji bojovat.
Vakcíny se navíc jen obtížně prosazují v soutěži s moderními léky. Příklad ze své praxe uvádějí i brněnští vědci. Před několika lety léčili zkušebně vakcínou pacienty s mnohočetným myelomem. Výsledky nebyly příliš slibné, pokračovat však nemělo smysl ještě z jednoho důvodu: než studie skončila, objevilo se několik účinných léků speciálně proti této nemoci.
Betonu je dost
Akademická pracoviště musejí vystačit s veřejnými prostředky, o něž se ucházejí v soutěžích. Je pro ně těžké obstát v konkurenci farmaceutických firem, které na své klinické studie mohou věnovat miliony eur. Pozice Babákova ústavu tedy není jednoduchá a situaci dále komplikuje i určitá nejistota ohledně budoucnosti.
Babákův institut, v němž působí téměř 50 výzkumníků, má zajištěný přísun peněz do roku 2012, a co bude dál, se neví.
Kompletně se totiž mění financování české vědy. Dříve dostávala mnohá důležitá pracoviště včetně těch, jejichž sloučením vznikl Babákův ústav, peníze v rámci tzv. výzkumných záměrů: napsala projekt, v němž podrobně vylíčila, co se bude zkoumat a kolik to má stát, a ucházela se s ním o státní podporu. Napříště však mají být badatelé hodnoceni čistě podle výsledků, kterých dosáhli v minulosti.
Není to vůbec špatný nápad. „Když něco funguje moc dlouho, řada lidí si najde cesty, jak se dostat k penězům. Pracují na zastaralých věcech, nejsou ochotní jít dál. Jakákoli změna pročistí situaci,“ vysvětluje profesor Hájek.
Potíž je, že se „pročištění“ zatím nedaří. Metodika, jíž se budou minulé výsledky zaznamenávat (vžil se pro ni posměšný název „kafemlejnek“), se stala loni předmětem vleklých sporů a zdaleka není doladěná.
„Víme jen to, že budeme hodnoceni podle vědeckého výkonu. Co to ale znamená, jak se to bude počítat?“ ptá se Hájek. Univerzita, a tedy ani její lékařská fakulta, pod kterou ústav spadá, proto netuší, s jakými částkami na výzkum mohou do budoucna počítat.
Vědci z Babákova ústavu by také přivítali, kdyby mohli svobodněji využívat peníze, které do české vědy míří z Bruselu. Jsou určeny především na stavbu nových vědeckých ústavů a na vybavení laboratoří, což není vždy ideální. Podle Hájka má „Brno už betonu dost, ani přístrojů není nedostatek“.
Potřebovali by přilákat kvalitní výzkumníky a nabídnout jim adekvátní platy.
Výzkum v Babákově ústavu prozrazuje o české vědě několik věcí. Jednak to, že během posledních zhruba deseti let zamířilo ze státní pokladny do vědy mnohem více peněz. Výrazně se díky tomu zlepšilo vybavení laboratoří, čeští badatelé mohou pracovat na odvážnějších projektech.
Potvrzuje se také, že jedním z epicenter lékařského výzkumu je právě Brno (ostatně v téže budově nového univerzitního campusu, kde se Babákův ústav nachází, působí i tým, který v roce 2003 jako třetí na světě dokázal izolovat lidské embryonální kmenové buňky).
Kdybychom si nicméně představili pomyslnou mapu nejdůležitějších světových vědeckých center, Brno, ale i Prahu bychom tam pořád ještě hledali marně. Jak se na tuto mapu dostat? Chc
e to nejen čas, ale také jasný a průhledný způsob, jak vědu hodnotit a jak rozdělovat státní peníze.
Přes všechny technické i finanční potíže má myšlenka protinádorových vakcín své kouzlo, díky němuž neztrácí popularitu u nás ani ve světě. Očkovací látky jsou levnější a slibují mnohem menší vedlejší účinky než i ty nejmodernější cílené léky.
To může hrát v budoucnu důležitou úlohu: díky pokroku medicíny se rakovina časem nejspíš stane sice chronickou, nicméně léčitelnou nemocí. Pacienti pak budou potřebovat mnohem šetrnější metody léčby, které tělo snese po mnoho let.