Jak se žije v rakouském Bregenzu všeobecné sestře

19. 10. 2006 8:45
přidejte názor
Autor: Redakce
Pocházím ze Zlína a tam jsem vystudovala i střední zdravotní školu. Pak jsem tři a půl roku pracovala v tamější nemocnici na oddělení dlouhodobě nemocných. Práce i nejrůznějšího papírování však stále přibývalo a kolegyň naopak ubývalo, takže jsem nakonec raději odešla. Máma se provdala do Švýcarska, já za ní občas jezdila a známí mi poradili, že bych tam mohla dělat zdravotní sestru...


„Rakouští pánové jsou trochu pozornější, doma mi třeba květiny nikdy nikdo neposlal,“ tvrdí absolventka střední zdravotnické školy ve Zlíně JARMILA DRULÁKOVÁ (28), která od roku 2003 pracuje v lázeňském městě Bregenz. „Nad čím mi ale zůstává rozum stát, to je čas, který tu muži věnují svému zevnějšku. Když jdou mladí v neděli na korzo k Bodamskému jezeru, vyfintí se jako do divadla. Počítám, že průměrný Rakušan stráví v koupelně před zrcadlem víc času než já.“

Pocházím ze Zlína a tam jsem vystudovala i střední zdravotní školu. Pak jsem tři a půl roku pracovala v tamější nemocnici na oddělení dlouhodobě nemocných. Práce i nejrůznějšího papírování však stále přibývalo a kolegyň naopak ubývalo, takže jsem nakonec raději odešla. Máma se provdala do Švýcarska, já za ní občas jezdila a známí mi poradili, že bych tam mohla dělat zdravotní sestru. Rok a půl jsem pracovala v Heidenu v rehabilitačním centru, a když pracovní povolení vypršelo, přesídlila jsem do Rakouska. Pracovat tam, kam ostatní jezdí na dovolenou. Takhle lákavě zněl úvod inzerátu, jehož prostřednictvím hledala nemocnice v Bregenzu chybějící střední zdravotnický personál. Inzerát se mi líbil, Bregenz, kam jsem se zajela podívat, taky. Tím pádem nebylo co řešit. Týden po přijímacím pohovoru mi vedení nemocnice oznámilo, že získat pracovní povolení není problém, a já podepsala smlouvu. O formality se postarala nemocnice. Na mě čekal boj o razítka potřebná pro povolení k pobytu. Nejtěžší bitva však souvisela s tím, že mi neuznali diplom všeobecné zdravotní sestry. Mohla jsem nastoupit jen jako ošetřovatelka a ve smlouvě jsem se zavázala k nostrifikaci. Nutnost doplnit si vzdělání o učivo, které mi naše školství nenabídlo, mě trošku překvapila. Musela jsem si vyžádat kompletní školní osnovy, potvrzení o studiu a vysvědčení, nechat všechno přeložit do němčiny (od registrovaného tlumočníka s patřičným razítkem) a poslat to do Vídně expertovi k ověření. Za měsíc přišlo nemilé psaní - nostrifikovat jsem musela jedenáct předmětů.

DIPLOM ZA DVA ROKY

Za hodnocení si expert z Vídně naúčtoval přes dvě stě třicet eur a přidal informaci, na kolik mě vyjde celá nostrifikace. Unijní doplněk k mému vzdělání představoval šest set hodin teorie a sto šedesát praktických. Jedna hodina za dvě eura čtyřicet, komisionální zkouška z každého předmětu dalších pětadvacet. Ze svého jsem musela hradit i skripta a knihy. Učení nakonec nebylo tolik, jak se zdálo - osnovy doma totiž zahrnovaly i většinu nostrifikovaných předmětů, od první pomoci až po dietologii nebo geriatrii. Jen se u nás neučily samostatně. Nechyběly ovšem ani naprosté novinky, struktura zdravotnictví, právní základy a leccos dalšího. Získání diplomu mi trvalo dva roky. V nemocnici, kde jsem někdy musela dost krkolomně měnit služby podle rozvrhu hodin, jsem naštěstí měla absolutní podporu. Jakmile jsem měla nový a v Unii uznávaný diplom, povýšila jsem z ošetřovatelky na zdravotní sestru. V porovnání s praxí ve zlínské nemocnici mám asi polovinu práce a zhruba čtyřnásobný plat - - kolem patnácti set eur měsíčně. To odpovídá průměru pro středně kvalifikovanou pracovní sílu. Průměrný příjem v regionu je u mužů přes dvacet tisíc a u žen necelých šestnáct tisíc eur ročně. Rozdíl ovlivňuje skutečnost, že hodně žen pracuje na částečný úvazek, kvůli rodině.

ŘÍZEK XXL NESNÍTE

Bregenz je hlavní město spolkové země Vorarlbergsko. Má asi dvacet sedm tisíc obyvatel, leží u Bodamského jezera a díky němu nabízí téměř přímořskou atmosféru. V červenci a srpnu sem láká turisty také Bregenzer Festspiele. Pódium pro tyto prázdninové hudební slavnosti je vystavěno přímo na jezeře a jeho vzhled se každé dva roky mění stejně jako repertoár. Hlediště pojme pět tisíc šest set diváků. V lehce bohémském městě si užijí i milovníci divadla, klasické i moderní hudby nebo výtvarného umění. Za podívání stojí staré město, jehož doménou je Martinská věž. Kdo má rád procházky, může vyrazit na některou z četných zón pro pěší, lemovaných stylovými kavárničkami, nebo na promenádu k jezeru obkrouženému cyklostezkami. Příznivci pěší turistiky mohou vyrazit na vyhlídku Pfänder (1064 m nad morem). Výstup trvá asi dvě hodiny pohodového pochodu, lenivější zájemce vyveze lanovka. Tak či onak, výhled na Bodamské jezero odtud stojí za to. V neposlední řadě musím pochválit místní kuchyni. Jsem řízková a Wiener Schnitzel Rakušané vážně umějí. Někde je nabízejí i ve stáncích na ulici, jako se u nás prodávají párky. Velikost se označuje jako u textilu. Když si dáte M, na jeden talíř se vám porce nevejde. Chronické pivaře mého typu v Bregenzu určitě zaujme Uwe's Bierbar, vynikající bar s pivem z celého světa včetně toho našeho. Co mě ale překvapilo - vídeňskou kávu tu neseženete. Nenašla jsem ji v Bregenzu, a dokonce ani ve Vídni.

PLANÉ VAROVÁNÍ

Spousta lidí doma mě před odjezdem do Rakouska odrazovala. Že prý jsou Rakušáci namyšlení, že pro ně budu pořád ten cizinec z Východu, který bude dělat jen podřadné práce, a místní mě nevezmou mezi sebe. Nic z toho jsem tu nezažila. Lidi jsou spíš slušnější. Prodavačky vám popřejí hezký víkend, jakmile jste u přechodu pro chodce, řidiči automaticky zastavují. Lidi na ulici se zdraví, častěji se usmějí … Já si tu našla bezva známé, hlavně mezi zdravotníky. Ti mají svůj humor, pravda, trochu černý, ale mně vyhovuje a nějaké hranice na něm nic nemění. Potíže nemám ani s pacienty. Že jsem cizinka, to oni samozřejmě hned poznají podle přízvuku. Když ale řeknu, že jsem Češka, nikdo na mě nezahlíží. Díky polistopadovým nájezdům prvních nenechavců je tu pro krádeže zažité synonymum “ nakupovat po česku“, ale vcelku nás oceňují, že jsme chytrý národ a rychle se učíme. Hodně pacientů už také bylo v Praze, všichni znají Karla Gotta, pak je známá Dolly Buster, hlavně mezi pány, a obecně Václav Havel. Když je čas a dobrá nálada, někdy neřeknu, odkud pocházím, nechávám lidi hádat a napovídám. Kdo vyhrál v Naganu hokej? Odkud je Karel Gott a Václav Havel? Dolly Buster jsem uvedla jen jednou a už to nedělám, protože to se pak debata trochu zvrhne.

ZAVŘENÉ OČI

Ještě před několika lety přijížděly do Rakouska za prací i zdravotní sestry z Německa, protože si vydělaly o dvě až tři stovky eur měsíčně víc než doma. V Bregenzu jich pracuje v nemocnici řada. Akutní nedostatek však už pominul - rakouské zdravotní školy naopak začínají křičet, že produkují absolventy, co nenajdou práci. Holky, které by tu chtěly začít od nuly jako já, dnes moc šancí nemají. Možnost vydělat si jako ošetřovatelka bez nostrifikace, a dokonce i bez pracovního povolení nabízí už od roku 1990 nadace Jihočeská lidová pomoc - Stiftung S¸db hmische Volkshilfe. Sídlo má v Českých Budějovicích a pobočku v Linci. Starším lidem, kteří nemohou být bez dozoru a pomoci sami doma, nabízí ošetřovatelky čtyřiadvacet hodin denně. Střídají se po dvou či třech týdnech a pak zase jedou domů. Většina z nich je z Česka, Slovenska a Maďarska. V Rakousku jsou jakoby na dovolené a dostávají jakoby kapesné plus mají stravu, ubytování a hrazenou cestu. Kromě téhle zvláštní nadace (která za to bere tučnou provizi) nabízejí podobné zprostředkování i různí podnikaví jednotlivci. Odhaduje se, že tuhle službu využívá asi dvě stě tisíc Rakušanů.

Vyplatí se jim to, protože “ sestřičky z východního bloku“ je vyjdou sotva na dva tisíce eur měsíčně, zatímco domácím by museli zaplatit víc než dvakrát tolik. Nebo by dotyčného museli dát do domova důchodců. Což by je opět přišlo dráž. Domovy důchodců, jimž ubývají klienti, letos v létě spustily křik, že jde o nelegální práci a sociální podpora od státu - sto padesát až patnáct set eur měsíčně podle zařazení pacienta - tak končí nezdaněná někde na Východě. Média se toho chytla a politici plamenně řečnili. Když se ukázalo, že východní sestřička pečovala také o tchyni bývalého kancléře Wolfganga Schüssela, ve volbách mu to nijak nepřidalo. Nakonec ale všechno vyšumělo do ztracena. Padl návrh legalizovat holky jako aupairky, jenže to by jim zase klienti museli víc platit. Což nechtějí a někdy ani nemohou. Takže domovy důchodců se vztekají dál a ostatní dělají, že se nic neděje. Jediný důsledek aféry je větší tlak na holky. Ty svým klientům často i vyperou, uklidí, vyluxují. Přesto si někteří myslí, že jim platí příliš, a snaží se je víc a víc využít. Od jedné mé známé rodina dokonce chtěla, aby jí přešila záclony.

ZAZNAMENAL JAN ZVELEBIL, Reflex

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?