Lounskou nemocnici od samého vzniku řídil a za její chod odpovídal někdo jiný než městská samospráva. Většinou to byl okresní úřad, pak ONV, pak zase okresní úřad a nakonec úřad krajský.
Městská samospráva neměla ani před rokem 1989 ani po něm žádný nástroj, jak nemocnici přímo ovlivňovat vyjma darů na vybavení nemocnice.
Když chtěl v roce 2003 krajský úřad v nemocnici uzavřít dětské a gynekologické oddělení včetně porodnice, lounské zastupitelstvo vyzývalo ústecký kraj k revizi takového záměru, leč marně. Zdá se, že kostky byly vrženy již v té době.
Když pak později v roce 2004 začal kraj prosazovat myšlenku privatizace, obavy o osud zbytku nemocnice v lounském zastupitelstvu sílily. Bohužel vyjednávací pozice Loun byla velmi malá a dnes často frekventovaná otázka „proč nebyl provoz nemocnice chráněn v privatizační smlouvě delší období než 5 let“ má odpověď u tehdejšího radního pro zdravotnictví v ústeckém kraji pana Szantó (ČSSD).
Já ji neznám a musím říci, že do smlouvy o privatizaci lounské nemocnice si ústecký kraj nenechal mluvit.
Dvě možnosti byly na stole
V podstatě jsme tehdy byli postaveni před vážné rozhodnutí. Buď o nemocnici kraj požádáme a pokud kraj žádosti vyhoví, tak ji převezmeme do majetku města s přibližně 200 miliony dluhu, který každý měsíc narůstal o asi 3 mil. Kč, nebo jí kraj zprivatizuje bez ohledu na naše obavy.
V té době to v lounském zastupitelstvu pochopitelně vřelo, ale napříč politickými subjekty (ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS a sportovci) nakonec převládl názor, že tak velký dluh by mohl ohrozit celé městské hospodaření.
Chtěl bych poznamenat, že role dnes tolik obviňovaného starosty v té době spočívala nikoli v nějaké absolutní moci rozhodnout jak to bude, ale pouze v tom, že mohl svým názorem ovlivňovat část zastupitelů. Starosta se nakonec přiklonil k té opatrnější části zastupitelstva, která zastávala názor, že vlastnit a řídit lounskou nemocnici je nad naše síly.
Myslím, že je potřeba připomenout, že město má ze zákona docela jiné povinnosti než řídit zdravotnictví, které naopak ze zákona přísluší krajům a státu. Město se především musí starat o školství, sociální oblast, životní prostředí, městské komunikace, pořádek, územní plánování, společenský, sportovní život a rozvoj města samého.
Na tyto oblasti má také nastavenu příjmovou stránku rozpočtu. Pokud by z těchto příjmů trvale dotovalo zdravotnictví, je nasnadě, že by muselo omezit nějakou výše jmenovanou činnost.
Ale teď se podívejme na věc z druhé strany. Osobně jsem patřil k těm, kteří lounskou nemocnici chtěli převzít a nenechat vývoj osudu. Předpokládal jsem, že po převzetí nemocnice budeme s věřiteli jednat o slevě na jejich pohledávkách, že prodáme některé zbytné nemovitosti (ostatně to také nový vlastník okamžitě udělal), provedeme optimalizaci nákladů, budeme vyjednávat s dodavatelem tepla a tak dále.
Prostě, že zkusíme nemocnici zachránit. Zároveň jsem předpokládal jisté omezení investic města v ostatních oblastech, ale ne jejich zastavení. V neposlední řadě by tato druhá varianta znamenala vzít si úvěr na úhradu těch 200 mil. Kč závazků.
Ale představme si, že by se to nedařilo. Narůstající dluh lounské nemocnice by pravděpodobně zcela strávil celý investiční rozpočet města. Nemodernizovaly by se školy, neopravovaly komunikace, uzavřel by se zimní stadion, divadlo, kino, sportovní hala a každá větší oprava městského majetku by se musela odložit.
V té chvíli bychom čelili velké kritice veřejnosti, která by si upadající stav města nespojovala s fungováním nemocnice. Nám by pak nezbývalo než zvolit jinou správu nemocnice zřejmě přizváním nějakého investora ve zdravotnictví, který by nás finančního břímě částečně zbavil. Stále bychom však o nemocnici rozhodovali my a to by nás posilovalo.
Nechápejte mě, že si hraji na věštce, ale popsaný scénář se děje v okolních městech, která touto cestou šla (Žatec, Roudnice).
Resumé
Lounské zastupitelstvo tehdy vybralo první variantu, která v oblasti zdravotnictví v důsledku vedla k dnešnímu kolapsu akutní péče v lounské oblasti, ale která zároveň zachovala všechny ostatních lounské aktivity ve správě města. Druhou variantu jsme nevyzkoušeli.
V životě se na křižovatkách člověk musí rozhodnout kudy a až s dlouhým časovým odstupem se ukazuje, zda zvolená cesta byla správná. Teď se zdá, že jsme všechno prohráli, ale třeba nás tato „prohra“ posílí a nastartuje k novému řešení. Myslím, že to každý z nás ve vlastním životě poznal.
No a co dál? Musíme konstatovat, že jak ústecký kraj, tak zdravotní pojišťovny dělají, jakoby se nic vážného nestalo. To však není vůbec pravda. Náš lounský region se 40 000 obyvateli je nechán na pospas. Dostupnost akutní zdravotní péče se dostala na minimum a každá hospitalizace rodinného příslušníka pro naše občany znamená nemalou potíž.
V konečném důsledku to snižuje celkovou životní úroveň našich občanů a výrazně snižuje atraktivitu celé oblasti pro nově příchozí. Zcela jednoznačně musíme na zdravotní pojišťovny vyvinout tlak, aby se o své pojištěnce postaraly pro nás přijatelnějším způsobem. Uděláme to několika způsoby od jednání až po shromáždění nespokojených občanů před sídly pojišťoven.
Dále musíme ve prospěch řešení situace využít našeho senátora, který zatím toho více namluvil než udělal.
Zastupitelstvo města musí přijmout jednoznačné usnesení, kde bude po krajském zastupitelstvu požadovat obnovu akutní péče pro pacienty našeho regionu. Jako jedna z možností se jeví koupě polikliniky (dnes již prodané třetí osobě) a v ní zajištění zmíněné péče. Myslím, že nemusí jít o stejný rozsah jako v bývalé nemocnici, ale o počet lůžek, který bude stačit na krátkodobou hospitalizaci.
Situace kolem nemocnice nám jasně ukázala, že se zdravotnictví musíme trvale věnovat, i když to není ze zákona naše starost. Myslím, že jsme prohráli bitvu ale dobojováno není. Buďme silní a ne malověrní.
Autor je zastupitel města Louny za ODS