Nadstandardy asi nefungují úplně tak, jak si ministr Leoš Heger a celá vláda při jejich zavádění představovali.
Neměl by to ale být důvod k nesystémovým krokům, které mohou v jádru zdravý koncept nadstandardní zdravotní péče více poškodit než podpořit. Takovým krokem by bylo i daňové zvýhodnění připojištění na ekonomicky náročnější varianty péče. Zatím je toto opatření jen ve fázi návrhu a existuje dostatek důvodů, proč by v ní také mělo zůstat.
První signální
Ano, jste-li politik a chcete-li občanům vnutit něco, do čeho se nehrnou, je daňové zvýhodnění obecně jednou z možných cest. Jenže toto je politická úvaha na úrovni první signální soustavy. A v případě nadstandardů navíc zcela vadná. Stačí se zamyslet nad tím, jaké typy komerčních produktů dnes stát tímto způsobem podporuje: Penzijní připojištění, dnes takzvaný třetí pilíř důchodového systému – tím stát jasně vede občana ke zodpovědnému přístupu k vlastnímu stáří, v němž jej státní prostředky neuživí. Životní pojistky s určitými parametry – i tady je jasný důraz na zodpovědnost, zajištění blízkého okolí pro případ tragické události. Hypoteční úvěry a úvěry ze stavebního spoření, jejichž úroky lze rovněž odepsat z daní – to je zase státní podpora bydlení.
Když pomineme důsledně pravičácké poznámky o státním paternalismu, nesou v sobě takové daňové úlevy celkem jasné poselství o tom, kam jimi stát míří. A teď – pojištění na nadstandardní péči? Proč? Jen proto, že se na pohodlnější sádry a lepší oční čočky nestojí dlouhé fronty? To je hodně málo.
Nepříjemná novinka
Nebo chce stát občanovi vzkázat, že pojistit se na nadstandardní péči je mimořádně zodpovědné a žádoucí chování? To by ovšem byla velmi radikální změna postoje oproti výrokům, které zaznívaly, když se nadstandardy zaváděly.
Tehdy – a bylo to tak správné – zněla slova o tom, že nadstandard je jen jakousi třešničkou na dortu zdravotnického systému, jež má těm, kteří jsou ochotni si připlatit za určité pohodlí, dát legální možnost tak učinit. Což je jistě bohulibé a má to tak být, stejně jako je správné, že vzniká systém komerčního připojištění, jež využití nadstandardu kryje.
Zároveň se však všichni s ministrem Hegerem v čele dušovali, že nadstandardy nemají nic společného s kvalitou péče, že nevzniká kategorie péče „chudinské“, jíž se dostane těm, kteří na nadstandard nedosáhnou. Státní zvýhodnění pojištění na nadstandard ovšem právě tento signál vysílá: Občane, nabádáme tě, připojisti se. Na penzi, protože tě stát v důchodu neuživí (což je známá věc), a na nadstandard, protože tě za veřejné zdravotní pojištění nevyléčí (což je nepříjemná novinka).
Munice zdarma
Takové poselství samozřejmě celý systém nadstandardů nenávratně poškozuje a úplně zbytečně z něj vytváří sociální rozbušku. Autoři návrhu navíc zcela zdarma dodávají munici levicové opozici, jíž celý systém ekonomicky náročnějších variant péče leží v žaludku. Co je po ni teď snazšího než zvolat: Hle, vláda pro bohaté – kdo jiný si může dovolit užívat si nadstandardu, a nyní si to ještě bude moci rovnou odepsat z daní! To je mnoho politických bodů zcela bez práce.
Dá se pochopit, že vládní politici by systém nadstandardů rádi trochu rozhýbali, ale měli by hledat přece jen sofistikovanější cesty.