Přestože je reforma zdravotnictví výsostně politickým aktem, v optimálním případě by se jej organizace, jež povinně sdružuje všechny lékaře, měla nějakým způsobem účastnit. Radou, spoluprací, konzultací, analýzou. Milan Kubek, dlouholetý věrný politický a ideologický epigon Davida Ratha, však opakovaně prokázal, že pod jeho vedením toho komora není schopná.
Veškeré funkce stavovské organizace totiž Kubek zredukoval na boj o platy lékařů- zaměstnanců, ve chvílích širšího rozhledu pak na volání po zvýšení objemu peněz ve zdravotnictví jako celku. V jednáních s politiky kvůli tomu vždy tragicky pohořel. Buď si hořce stěžoval, že si jej pravicoví ministři zdravotnictví chystající reformu vůbec nezvou ke konzultacím, anebo, když už si ho pozvali, že mu nenaslouchají.
Dnes se vztahy mezi komorou a ministerstvem zdravotnictví poněkud oteplily. Leoš Heger je v úřadu zatím nečinný, nebo řekněme extrémně opatrný, a dává najevo ochotu dohodnout se s každým.
Jenže tato idyla nebude mít dlouhého trvání. Jediná „reforma“, kterou si umí představit prezident komory Kubek, spočívá v podojení státní kasy. Ministru Hegerovi nabídl, že mu komora napíše reformní zákony, jejichž podstatou bude zvýšení státního příspěvku na státní pojištěnce.
Jinými slovy, stát nasype do systému násobně více peněz a všechno bude v nejlepším pořádku. Jakmile ale Hegerova reforma nabere tvar alespoň přibližně odpovídající programovému prohlášení vlády, dojde mezi komorou a ministerstvem opět k rozkolu. Jen málo politiků totiž sdílí Kubkovo přesvědčení, že peníze, nejlépe státní, jsou alfou a omegou českého zdravotnictví a jediným receptem na jeho neduhy.
Politici mají tendenci uvažovat i o kategoriích, jako jsou zdravotní péče, její kvalita, místní a časová dostupnost, spotřeba léků, konkurenční prostředí zdravotních pojišťoven, efektivita hospodaření nemocnic a podobně. Tyto pojmy Kubek samozřejmě také zná, ale nejsou pro něj víc než druhotným derivátem peněz. Lékaři si do svého čela znovu zvolili bojovníka za platy. A velkoryse přehlédli, že Kubek v tomto směru za pět let ve funkci nic nedokázal.
Ani nemohl, protože k tomu jeho funkce není určena a nedává mu žádné nástroje. Lékařská komora bude dalších pět let detašovaným pracovištěm odborových organizací, bude nekriticky podporovat všechny jejich protesty. Pak se bude náramně divit, proč s ní politici nechtějí jednat jako s důstojnou stavovskou organizací. Je to velká škoda a promarněná příležitost.