Nad dlouhodobou výkonností zdravotních systémů se vznáší otazník
Na první pohled se zdá být pochopitelné, že se odpovědní vládní činitelé soustřeďují na nutná maastrichtská kritéria. Vždyť zdravotnická politika je podle platné právní úpravy výlučně záležitostí národních vlád.
Bystrému pozorovateli vývoje v zemích EU však neunikne, že se v důsledku primátu volné výměny zboží a poskytování služeb mění poměry v národních zdravotních systémech, a to i bez změny zákonných podmínek.
Již v roce 1998 odstranil Evropský soudní dvůr v rozsudcích případů Kohll a Dekker základní překážky pro uplatňování nároků na poskytování zdravotní péče za hranicemi jednotlivých států EU. Dopady na národní systémy a dalšími pozdějšími rozhodnutími se budeme ještě důkladněji zabývat. Pohled „k sousedovi přes plot“ je podle našeho názoru jistě vhodnou inspirací pro promýšlení vlastní cesty, pochopitelně s ohledem na specifické kulturní hodnoty společnosti.
Je třeba rovněž konstatovat, že klíčové sledované ukazatele zdravotnictví v ČR, jako je například kojenecká úmrtnost (5 na 1000 porodů) nebo průměrná délka života, nepřisuzují české zdravotní politice v mezinárodních srovnáních nikterak nepříznivou pozici. Vzhledem k dané finanční situaci dosahuje standard výkonnosti zdravotnictví a zdravotnického zabezpečení obyvatelstva průměrných hodnot (The Prague Tribune, 1/2002, str. 34). Ve veřejném zdravotním pojištění máme ve skutečnosti co činit s monopolním řešením, i když je jeho nositelem devět subjektů s identickým rozsahem plnění.
Evropské okolí
Ve všech státech EU vyvolává omezenost prostředků, způsobená demografickým vývojem a pokrokem v medicíně a zostřená změnami ve světě práce, stálou a vzrušenou diskusi . Nad dlouhodobou výkonností zdravotních systémů se vznáší velký otazník, a to nezávisle na základních finančních podmínkách.
To znamená, že jak daňově financované systémy (jako například ve Velké Británii, Švédsku a Řecku), tak i systémy financované zaplaceným pojistným (v Belgii, Německu či ve Francii) stojí před stejnými výzvami.
Daňově financované systémy se přitom převážně nacházejí v obtížnější situaci díky stálé možnosti státu zasahovat do nich a nedostatečné průhlednosti pro pojištěné (základní heslo: čekací listiny nebo rovnou odmítnutí některých lékařských zákroků po dovršení určitého věku!). Vývoj v Evropě obecně směřuje k tomu, že státní systémy jsou na ústupu a novou půdu pod nohama získává soukromá péče ve formě připojištění nebo vyšších spoluúčastí pacientů. Tak například v sousedním Rakousku má již 2,8 milionu občanů připojištění (jak uvedl W. Reimlet, zástupce Rakouského svazu soukromých zdravotních pojišťoven, na valné hromadě 15. 6. 2000 v Lindau). Také v Irsku věří každý třetí občan soukromému připojištění (Ärztezeitung,4. 9. 2001). Ve Francii dosahují příplatky u léků už 30 % a stále rostou deficity (Süddeutsche Zeitung, 28. 1. 2002). Při posuzování budoucích možností je jistě zajímavé, že odborníky tak vychvalovaný švýcarský model je značně deficitní a šéf přední pojišťovny Helsana Manfred Manser kritizuje, že schází konkurence (Ärztezeitung, 26/27. 10. 2001). Těchto několik málo příkladů naznačuje směr dalšího vývoje. Ve všech státech stoupá význam připojištění, která odlehčují státnímu zdravotnímu systému. I ve Velké Británii, dříve vzorové zemi státní zdravotní péče, získávají soukromí pojistitelé, a zvláště provozovatelé soukromých klinik, nové pojištěnce, respektive pacienty.
V obou zemích, které znají soukromé zdravotní pojištění jako substitutivní pojištění ke státnímu systému ve smyslu článku 54 Třetí neživotní direktivy EU (v Nizozemsku a Německu), dochází k přírůstkům do těchto systémů. V Nizozemsku dosáhl podíl soukromě pojištěných úrovně 35 % obyvatelstva, v Německu podíl plně soukromě zdravotně pojištěných výrazně přesáhl 10 % a zhruba dalších 10 % občanů má soukromé připojištění.
Různá výše podílů v obou zemích je způsobena především tím, že v nizozemském systému je přechod do soukromého systému povinný při překročení hranice dané výší příjmů a v německém systému dobrovolný. Dva miliony německých občanů spolu s rodinnými příslušníky tak dobrovolně zůstávají v solidárním, veřejném systému. Kromě toho je německá hranice příjmů udržována příliš vysoko. Soukromě pojištění občané v Německu mimo to ročně subvencují poskytovatele zdravotní péče, respektive státní systém, prostřednictvím vyšších cen celkovou částkou 8,5 mld. DEM (Výroční zpráva Svazu německých soukromých zdravotních pojišťoven za rok 2000, str. 150.)
To je zvlášť zřejmé především v nemocnicích, které financují část svých investic zvýšenými příjmy od soukromých pacientů. Vyšší podíl soukromého financování umožňuje zavádění nových léčebných metod (ambulantní operace), diagnostiky a inovativních léčiv, která zkracují dobu léčby a nemají negativní sekundární účinky na zdraví, a to ve prospěch všech občanů. Investice tohoto druhu se mohou vyplácet pouze díky příjmům za soukromě financovanou zdravotní péči.
Pokud jde o obtíže se zaváděním inovativních léčiv na trh, odkazuji na vyjádření ředitele MAFS Pavla Mazana (The Prague Tribune, 1/2002, str. 40). S ohledem na rozsah tohoto článku již další příklady neuvádím.
Návrhy možných řešení
Z našeho pohledu mohou státní činitelé očekávat, že v průběhu dalšího hospodářského vývoje, který by měl vést ke vstupu do EU, budou čeští občané připraveni vynakládat více prostředků na své důchodové zabezpečení a na zdravotní péči. V sociálně slabších zemích EU, jako je Portugalsko, mezitím přibývají soukromé zdravotní pojišťovny, nabízející také celoživotní pojistnou ochranu (portugalské vydání časopisu Focus č. 47/2001, str. 107).
Bude-li oprávněná kritika českého zdravotnictví brána vážně (Dr. Pavel Vepřek, The Prague Tribune 1/2002, str. 34), jsou další kroky ke zvýšení konkurence nutné. V roce 1997 zavedené změny v rozsahu hrazené péče ve stomatologii ukazují, kam by vývoj mohl směřovat. Omezení hrazené péče v tomto oboru vedlo ke vzniku nabídek soukromého zdravotního pojištění. Ani v nemocniční péči nejsou stávajícími produkty (denní dávka při pobytu v nemocnici, připojištění nadstandardního ubytování) vyčerpány možnosti soukromého zajištění.
V sousedních zemích a v Čechách měla v předkomunistických dobách dlouholetou tradici péče poskytovaná primářem. Takovým doplňkovým příjmem by bylo možné předcházet odlivu kvalifikovaných lékařů, kteří se budou moci v rámci svobody pohybu snáze usazovat v jiných zemích EU. Nelze rovněž vyloučit, že se budou čeští lékaři vracet ze zahraničí a vyžadovat právo svobodně podnikat.
Faktem zůstává, že ti, kteří nejsou zahrnuti v systému všeobecného zdravotního pojištění, musí počítat s vyúčtováním péče, která vzhledem k absenci zákonných úprav a rámcových podmínek téměř nezná nějakou horní hranici. Pro občany EU ale nemůže tato cesta do budoucna znamenat žádný problém. Evropský soudní dvůr totiž v případě Ferlini (C 411/98) v říjnu 2000 rozhodl, že taková praxe odporuje zákazu diskriminace. To by se tedy muselo odstranit, pokud by existovaly nebo se měly vyvinout stabilní systémy soukromého pojištění a cen zdravotní péče.
Konkurence přispěla ke kvalitě péče
Proč tedy nepěstovat vzácnou rostlinku konkurence i ve zdravotnictví? Ve zdravotnictví pochopitelně nepřichází čistě konkurenční model v úvahu. Výrazná soutěž mezi státním a soukromým zdravotním pojištěním v Německu však nesporně přispěla ke kvalitě zdravotní péče a k tomu , že občané profitují z pokroku ve zdravotnictví.
V ostatních zemích EU se stále více nabízejí doplňková pojištění a alternativní medicína. Nepochybně nesmí docházet ke dvojímu vyúčtování poskytnuté péče - současně zdravotním pojišťovnám a soukromým subjektům. Tomuto zákonnému opatření, zavedenému v ČR v roce 1999, odpovídají obdobná opatření v jiných státech. Současně však mohou být lékařské služby poskytovány soukromě za hotové, aniž by tím byl poskytovatel zdravotní péče vyloučen z činnosti pro zdravotní pojišťovny. Z privátní klientely mohou ve vyspělých zemích žít výlučně specialisté, tato klientela však ve větších městech představuje významnou část obratu lékařských praxí. Ve Španělsku mají lékaři smlouvy s řadou soukromých pojistitelů, ale také systém různých poplatků , aby byla zajištěna jak dostatečná péče o klienty, tak dobrý příjem lékaře.
Proto je třeba v určitém rámci možností uzákonit soukromě hrazenou zdravotní péči . Poskytovatelé této péče budou jistě připraveni investovat a zlepšovat služby i kvalitu péče (The Prague Tribune 1/2002, str. 36), pokud bude existovat možnost získat lepší honorář. Právě v případě zdraví se může lidská individualita projevit velmi výrazně , proto by ani v Čechách neměly být modely a varianty vybavení automobilů jediným měřítkem všeho!
Jak pozitivní vliv může mít soukromá zdravotní péče na celé zdravotnictví, ukazují sousedé - Německo a Rakousko. V Německu bylo rozsáhlým výzkumem dokázáno, že trvalý přechod některých klientů do soukromého zdravotního pojištění dlouhodobě zbavuje veřejné zdravotní pojišťovny části zátěže, protože daný okruh pojištěnců je i ve stáří soukromě pojištěn (Hof, Bernd: Vliv a dopady demografického vývoje na veřejné zdravotní pojištění a na pojištění následné péče, str. 266). V Rakousku se na pevném základu zdravotního připojištění místo pojištění veřejného otevřel trh pro substitutivní zdravotní pojištění především pro osoby samostatně výdělečně činné - takzvaná „komorová povolání“, jako jsou inženýři nebo lékaři (Reimelt W., výše uvedená citace). Takové vymezení podle profesionálních oborů je obvyklé i v Německu. Osoby samostatně výdělečně činné se zpravidla neúčastní státního systému zdravotního pojištění.
Závěrem
Svoboda konkurence a svoboda poskytování služeb mohou být pro české zdravotnictví výzvou a příležitostí ke změnám. Stávající stav lze podle našeho názoru nejlépe zlepšovat tím, , že se bude opatrně otevírat dosud monopolní prostředí a soutěž se strany poskytovatelů zdravotních služeb a komerčních pojišťoven bude spíše povzbuzována, než aby se jí činily překážky.
Autor je dlouholetý člen představenstva druhé největší německé soukromé zdravotní pojišťovny Vereinte Krankenversicherung. Významně se podílel na založení České pojišťovny ZDRAVÍ, a. s., v níž v letech 1993 až 1997 působil jako místopředseda představenstva. Nyní je již v důchodu, nadále však působí v několika mezinárodních grémiích, která se zabývají vývojem systému financování zdravotnictví.
Götz Reichart, Mnichov, Překlad: ing. Josef Jelínek, Hospodářské noviny, 29.5.2002