Jak se chovají naši lékaři ke svým pacientům? Změnilo se něco od dob, kdy byl doktor v pozici jakéhosi neomylného nadřízeného, který s vámi mluví jen někdy a na půl pusy a vyžaduje slepou poslušnost? Anebo se už pacient stává skutečným klientem a má za své peníze právo na důkladné vysvětlení a slušné zacházení?
Jak známo, právě lékaři bývají nejhoršími pacienty. Jsou nedůvěřiví, nedůtkliví, vyžadují dokonalé vysvětlení léčebných postupů, ne-li chemické složení předepsaných léků. Když však usednou do doktorského křesla, na své pacientské pedantství jako by zapomněli. Víme to všichni: slušně a vstřícně se nechovají zdaleka všichni lékaři. Jak kdo, jak kdy. „Nedivme se lékařům, že se na pacienta někdy dívají jako na obtěžující hmyz. Když praktickému lékaři projde ordinací za den 50 či 60 pacientů, není možné, aby ke každému byl vlídný a vstřícný,“ tvrdí klinický psycholog Jakub Malý z Prahy. Lékařovo chování je podle něho často motivováno chováním pacienta. Prezident České lékařské komory David Rath má ale na chování svých kolegů jiný názor: „Hrubost, arogance, někdy pohrdání a cynismus nemají v ordinacích co dělat.“ „Každý přichází do ordinace se svými problémy a potížemi. Ty však má nebo může mít i lékař a ne každý je ochoten toho druhého vyslechnout. Vím, že to neomlouvá, ale taková je realita. Myslet si, že pacient otevře dveře ordinace a lékař ho bude obskakovat, jak to vidíme ve filmech, je nereálné a naší české realitě i hodně vzdálené,“ soudí Malý. Dodává, že většina zdravotníků však s pacienty cítí a nelze proto házet všechny do jednoho pytle. „Vždyť o naše zdraví se stará 37 tisíc lékařů a 104 tisíc zdravotních sester,“ říká Malý. „Je to v lidských vztazích. Hrubý lékař je hrubý i ve svém ostatním životě. Naši lékaři se o vztahu k pacientům musí hodně učit od svých evropských i amerických kolegů,“ soudí poslanec Unie svobody Václav Krása.
Peníze nic neřeší
Před časem tvrdili představitelé lékařských organizací, že pokud lékaři budou dobře zaplaceni, budou mít na pacienta čas a budou se mu tedy věnovat, rozmlouvat s ním. To měli přibližně 15 000 korun hrubého měsíčně. Od března bude jejich plat v průměru dvojnásobný. Jak se ale ukazuje, na vztah k pacientovi to vliv nemá. „Bohužel, někteří lékaři jsou mnohem agresivnější, než byli v době, kdy měli nižší příjmy. Plat tedy rozhodně nerozhoduje o vztahu k pacientovi,“ řekl Právu předseda Svazu pacientů Luboš Olejár. Podle něj jsou někteří lékaři až cyničtí, a když se pacientovi něco nelíbí, vyhazují ho z ordinací se slovy - máte svobodu, můžete si jít, kam chcete. Neobtěžujte nás. „Bohužel, takových případů řešíme hodně,“ řekl Olejár. Dodal, že ministr zdravotnictví Bohumil Fišer by měl právě v této etické rovině mnohem více působit na lékaře, do zákonů zakotvit, aby pacient spolurozhodoval o způsobu léčby na základě podrobné informace od lékaře, jemuž by při zatajování čehokoli hrozily sankce. „Kdyby tomu tak bylo, lékaři by s pacienty mnohem víc mluvili,“ řekl Olejár. Ministr zdravotnictví Bohumil Fišer ale oponuje: „To se nedá žádným nařízením vytvořit. Lékař by si vždy měl na pacienta najít čas a jeho chování vůči němu je dáno charakterovými vlastnostmi. Tady žádné nařízení nepomůže.“ Že si lékaři už nemohou na výši platu stěžovat a brát ji jako štít vůči svému špatnému chování k pacientům, si myslí i poslanec ODS, lékař Milan Cabrnoch. „Špatné chování může někdy pramenit z toho, že nejsou dost spokojeni se svou prací nebo odměnou za ni, ale dnes už si na peníze moc stěžovat nemohou.“ Cabrnoch soudí, že lékař by si na pacienta měl vždy udělat čas. „Ale tak, jako jsou ve společnosti někteří prodavači nebo řidiči nepříjemní, jsou nepříjemní i lékaři. Možná by se na komunikaci s lékařem mělo myslet už při výchově. Ve škole jsem se neučil komunikovat s někým, kdo je ve stresu nebo dokonce umírá. Přesto vím, že tyto dovednosti se naučit dají. Tady je cesta ke zlepšení,“ soudí Cabrnoch.
Zrcadlo společnosti
Prezident České lékařské komory David Rath uvádí, že čtvrtina všech stížností na lékaře je právě na nevhodné chování. To se ale podle něj odvíjí od toho, jak je sám vychován a jak má vštípeny zásady dobrých mravů. „Obecně nejsme my Češi k sobě moc slušní a ke kvalitním mezilidským vztahům máme daleko. Není to problém pouze lékařů, ale i úředníků, policistů, učitelů. Zkrátka neumíme se k sobě chovat a jako národ jsme k sobě drsní,“ tvrdí Rath. Podle něj se u lékařů automaticky předpokládá, že se budou chovat lépe než zbytek společnosti. „Ale oni jsou zrcadlem společnosti. Doba, kdy pacient bude brán jako partner, je pro mnohé lékaře ještě hodně vzdálená. Ať je to, jak chce, pacient přichází k lékaři s důvěrou a tato důvěra nesmí být otřesena. Pokud se tak stane, pak velmi často i léčebné výsledky nejsou takové, jaké být mohou,“ tvrdí Rath. Vztah lékaře a pacienta je podle jeho názoru červená nit, prolínající celým zdravotnictvím a určující ispokojenost s ním. „Pokud si i lékař uvědomí, že jednou může být v roli pacienta a v duchu si aspoň na chvilku role vymění, pak může své chování vůči pacientovi změnit. Osobně ale vidím největší úkol na lékařských fakultách, kde by měl být vztah k pacientovi a umění s ním komunikovat jeden z důležitých předmětů,“ uzavřel Rath.
Václav Pergl, Právo, 12.2.2002