Místo rozeběhnutého systému nadstandardů s připojištěním nesmělé ohmatávání nově nastaveného systému, místo mohutné změny fungování zdravotních pojišťoven urputná snaha alespoň o dvě uťápnuté novely stávajících zákonů, místo tvůrčí spolupráce na reformách téměř jednolitý odpor lékařského stavu vůči ministru zdravotnictví, místo vyvažování finančních restrikcí efektivnějším systémem zdravotní péče jen ty restrikce, místo velkolepé restrukturalizace lůžek upocené odkládání problému na později. Nic moc.
Klesající ambice
A to je ještě nutno říci, že Leoš Heger patří k ministrům, kteří v současném kabinetu mají nejvyšší reformní skóre, pokud jde o naplněné záměry. Přesto je i na jeho působení velmi dobře vidět, jak klesaly ambice druhdy našlápnuté reformní vlády, která se postupně změnila až v dnešní politicky živořící uskupení tmelené už jen touhou splatit hypotéky a nepustit levici k vládě dříve, než je nezbytně nutné.
S každým dnem je jasnější, že žádné reformní kroky už se od Nečasova kabinetu čekat nedají. Vládní strany se nedokáží sjednotit ani na prostých personálních otázkách (šéf NKÚ, ministr obrany), natož na systémových krocích.
Ani za půl roku nebyly schopné se shodnout na podobě nové koaliční smlouvy. A proti vyhlídkám na nějaké systémové kroky mluví i kalendář. Základní politologická poučka praví, že poslední rok či rok a půl před volbami věru není obdobím, kdy by se vlády vrhaly do závažných, nedejbože nepopulárních reforem.
Stínový ministr ve stínu
V takové situaci by bylo přirozené hledět s nadějí k období po volbách, očekávat příchod čerstvých sil a nápadů. Což o to, ČSSD se na vládnutí zjevně těší. V některých resortech má dokonce i nějaké ty nápady, jakkoli z nich části ekonomů může běhat mráz po zádech. Jenže – jako na potvoru – o zdravotnictví to zrovna neplatí. Uvažuje-li dnes Bohuslav Sobotka o obměnách ve stínové vládě, měl by svou mysl soustředit i na Jana Žaloudíka.
V „programové rezoluci“ posledního socialistického sjezdu plného volebních nadějí a bojovných slov se zdravotnictví krčí v pár bodech na šestém místě mezi devíti prioritami. Mezi programovými náměty jsou perly jako „nabízíme namísto neúspěšné reformy naději v rekonstrukci zdravotního systému“, „dáme v řízení zdravotnictví více prostoru odborníkům“ a podobně.
Nejkonkrétnější je „postupné snižování“ počtu zdravotních pojišťoven; soudě podle jiných Žaloudíkových projevů až ke konečnému počtu jedna. Jinak pusto, prázdno, recyklované fráze. A ani mimo „programovou rezoluci“ to není lepší.
Smutný osud na periferii
To je od strany, která je sedm let v opozici, docela mizerná příprava, o poznání horší i v porovnání s ostatními resorty, v nichž lze tu a tam levicovou vizi celkem dobře pozorovat. Ano, volby třeba mohou dopadnout jinak, současná vláda ještě třeba může překvapit a sociální demokraté ještě třeba mohou do prázdnin, kdy slibují představit definitivní volební program, udělat velký kus práce.
Ale současná situace vypadá spíše tak, že zdravotnictví – poněkolikáté postižené polovičatými reformami – míří opět na periferii zájmu. Odtud bude vytaženo vždy jen na chvíli, až bude před nějakými volbami zapotřebí laciné populistické munice. Smutný osud.