Koncem ledna jsme odjeli s mou partnerkou do italského lyžařského střediska v Livignu na týdenní dovolenou.
Jen podotýkám, že jsme měli nadstandardní, takzvané zimní pojištění. Hned druhý den pobytu v Itálii srazil mou družku v dopoledních hodinách na sjezdovce neukázněný francouzský lyžař.
Neodborná pomoc Zůstala, ač jinak dobrá lyžařka, na svahu nepohyblivá a stěžovala si na bolest v pánevní oblasti (později diagnostikována fraktura ramínek pánevního oblouku).
Po zavolání rychlé zdravotnické služby (podle úrovně poskytnutí první pomoci se spíše jednalo pravděpodobně o neproškoleného pracovníka horské služby nebo policie) italský zaměstnanec přes její úpěnlivé sténání a bolest ji „naložil“ roznožmo na zadní sedačku sněžného skútru (nutné byly sněžné saně-lehátko) a svezl ji v tomto stavu na spodní stanici lanovky, odkud byla přepravena sanitkou na soukromou ambulanci v Livignu. Zde, ale až po obdržení finanční garance od naší pojišťovny, přistoupili lékaři k základnímu vyšetření. Diagnostikovali mimo jiné krev v moči - družka má pouze jednu ledvinu, druhou darovala před čtyřmi lety dceři, a s podezřením na frakturu pánve ji odeslali sanitou (převozu jsem byl přítomen) do regionální nemocnice v Sondalu.
Příjem mé družky proběhl v italské nemocnici v neděli ve večerních hodinách na oddělení ortopedie a kromě rentgenového snímku, glukózy a injekcí na ředění krve jí nebyla poskytnuta žádná jiná odborná péče, nedostala žádná analgetika na utlumení bolesti.
Kromě pomocného zdravotnického personálu jí nikdo z italských lékařů za celou dobu pobytu včetně propuštění nenavštívil, nepodal mi podrobnější informaci o jejím zdravotním stavu a italští lékaři nebyli schopni ani odeslat do ČR patřičným způsobem jim dostupnou zdravotní dokumentaci. V nemocnici byla hospitalizována více méně jako „bezejmenná“, neměla u lůžka zdravotní list se jménem a značením průběhu měření tělesné teploty, tlaku a podobně.
Podotýkám, že jsem schopen se celkem slušně domluvit ve francouzském jazyce a lékaři a zdravotnický personál v italské nemocnici francouzsky třeba i částečně hovořili.
Vybavení zařízením a prostory jsou v nemocnici v Sondalu zastaralé, na úrovni zdravotnických zařízení v ČR 70. - 80. let minulého století, hygiena povšechně není na odpovídající úrovni.
Vzhledem k přístupu italských lékařů k zahraničnímu pacientovi (příslušníkuEU)je pro tohoto pobyt v nemocnici deprimující a z psychického hlediska velice náročný. Uvádím to záměrně, protože druhý den pobytu mé družky jsem byl italskými lékaři v nočních hodinách z nemocnice vykázán, přestože jsem byl jediným, kdo byl schopen jazykově zprostředkovat kontakt s ošetřujícím personálem. Práci italských lékařů nejsem schopen z odborného hlediska posoudit, ale osobně si myslím, že profesionalita, odbornost, přístup našich lékařů je zcela na jiné úrovni, a to bez dělání rozdílu státní příslušnosti pacienta.
Velmi zklamán jsem byl i z přístupu pojišťovny k českému občanovi po jeho vážném zranění v zahraničí. Lékařka pojišťovny, přestože neměla k dispozici zdravotní dokumentaci, rozhodla „po telefonu“ o operaci mé družky v Itálii. Toto jsem kategoricky odmítl, což se následně ukázalo jako správné rozhodnutí. Místo, aby pojišťovna zařídila rychlý převoz pacientky do ČR, tento z různých důvodů obstruovala, oddalovala.
Převoz zajišťovali pracovníci pojišťovny s výjezdem sanity z Bratislavy, přestože měla pojišťovna smluvního přepravního partnera v Českých Budějovicích. Převoz družky a její hospitalizaci v českobudějovické nemocnici jsem si zařídil s pomocí českobudějovických lékařů sám. Její příjem na oddělení úrazové a plastické chirurgie u nás a následná, dosud trvající lékařská i ostatní péče je z jejich strany příkladná a navíc ve velmi příjemném prostředí.
Českým spoluobčanům, potenciálním pacientům, bych chtěl po výše uvedených zkušenostech s italským zdravotnictvím vzkázat, važme si práce našich lékařů, buďme na ně hrdi. Kritizujme, pokud je to oprávněné, konstruktivně s cílem pomoci, nestěžujme si na všechno a všechny pouze „ze zvyku“ a nezapomínejme, pokud to tak cítíme, i občas pochválit.