Zveřejnili jste své návrhy na ozdravení ekonomiky zdravotnictví, se kterými jste seznámili ministry zdravotnictví i financí. Jaké jste od nich zaznamenali reakce?
Každému z nich se líbilo něco. Platí to i pro pana premiéra, s nímž jsem o našem plánu také hovořil. Obecně se dá říci, že míra shody byla vyšší u ministra zdravotnictví, který je zodpovědný za zajištění dostupnosti kvalitní a bezpečné zdravotní péče pro občany, než u ministra financí, který zodpovídá za státní kasu a donedávna se o zdravotnictví příliš nezajímal.
Míra kompatibility vašich návrhů s návrhy této vlády je nesrovnatelná v porovnání s vládou Petra Nečase. Narovnání poměrů ve zdravotnictví zřejmě bude vyžadovat více času. Kolik ho dáte této vládě a za jakých okolností by mohlo v resortu opět nastat „dusno“?
Především budeme trvat na plnění koaliční smlouvy a programového prohlášení vlády. Pokud by vláda neplnila závazky, na jejichž základě získala důvěru v poslanecké sněmovně, pak by přece ztratila svoji legitimitu. Z tohoto úhlu pohledu jsem považoval hašteření o kompenzaci zrušených poplatků za hospitalizaci a o valorizaci platby za takzvané státní pojištěnce za politováníhodnou.
Jeden z hlavních a opakujících se argumentů je procento peněz směřujících do zdravotnictví k HDP. Řekněme, že by se toto procento podařilo zvýšit na průměr EU – kam především by tyto prostředky navíc měly být v rámci zdravotnictví směrovány, respektive která oblast je podle vás nejvíce podfinancována?
Především je třeba zreálnit ceny zdravotní péče. Seznam zdravotních výkonů chceme změnit v ceník obsahující reálné, byť regulované ceny zdravotních výkonů. Tedy ceny zohledňující skutečné náklady zdravotnických zařízení a umožňující jim vytvářet přiměřený zisk. Tyto ceny musejí být skutečně závazné.
Všechny pojišťovny musejí platit všem zdravotnickým zařízením, bez ohledu na jejich vlastníka, za stejné výkony stejně. Jen po splnění tohoto požadavku budeme moci posuzovat efektivitu jednotlivých zdravotnických zařízení.
Zavedení reálných cen zároveň ukáže, kolik miliard korun ve zdravotnictví doopravdy schází. Rozhodnutí, zda řešením této na povrch vyvstalé nerovnováhy bude zvýšení výdajů na zdravotnictví, nebo omezení dostupnosti, kvality a bezpečnosti zdravotní péče, pak bude pro budoucnost české medicíny zásadní. Spravedlivý ceník zdravotních výkonů rovněž zmírní rozdíly mezi péčí dnes lukrativní a péčí, která se zdravotnickým zařízením nevyplatí. Finančně posílit je jednoznačně třeba zejména péči dlouhodobou a paliativní. Speciální podporu si však zaslouží rovněž péče ambulantní.
Neobáváte se, že by se ve zdravotnictví tyto prostředky utopily a pacienti ani zdravotníci by se k nim nakonec stejně nedostali? Ministr financí Andrej Babiš se o zdravotnictví vyjádřil jako o „černé díře“ a přizvukoval mu i prezident republiky Miloš Zeman…
Tato zkratkovitá vyjádření považuji za nepříliš povedenou řečnickou hyperbolu, ba přímo za urážku tisíců zdravotníků, kteří vykonávají náročnou práci za mizerné mzdy.
Naše zdravotnictví je chronicky podfinancované a za nesrovnatelně menší peníze je schopno poskytovat pacientům péči na srovnatelné úrovni jako v Německu nebo v Rakousku, kde jsou výdaje mnohem vyšší nejenom v absolutních částkách, ale též z hlediska parity kupní síly nebo podílu na HDP. Tato zdánlivě vysoká efektivita je však vykoupena katastrofálním podhodnocením lidské práce. Čeští zdravotníci tak stále zůstávají nedobrovolnými sponzory našeho zdravotnictví.
Současná mantra „transparentností proti korupci“ zatím vyústila v to, že zdravotní pojišťovny na popud ministerstva zdravotnictví začaly zveřejňovat smlouvy s poskytovateli zdravotní péče. Například ambulantní specialisté to ale odmítají a tvrdí, že to transparentnost nezajistí…
Zveřejnění smluv mezi pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními, včetně takzvaných úhradových dodatků, je dlouhodobým požadavkem ČLK. Pouhé zveřejnění smluv však bude zavádějící, pokud zároveň nebude zveřejněna výše úhrady přepočtená na jednotlivé zdravotnické výkony.
Pouhá informace o tom, že očnímu lékaři Procházkovi, který při práci používá drahé přístroje a má hodně pacientů, pojišťovna měsíčně platí 200 tisíc, zatímco praktické lékařce Dvořákové, která má málo pacientů a téměř žádné přístroje, platí jen 50 tisíc, totiž nemá žádnou vypovídající hodnotu.
Kromě povzbuzení závisti u spoluobčanů, kteří nejsou schopni rozlišit příjem zdravotnického zařízení od osobního příjmu lékaře, nebude mít žádný jiný význam. Porovnávat je možno jedině úhrady za jednotlivé výkony, a to ještě se zohledněním regulačních limitů.
Úhradové vyhlášky dosud umožňují pojišťovnám dohodnout se se zdravotnickými zařízeními na odlišném způsobu úhrady zdravotní péče, než jaký je popsán ve vyhlášce. Je to frustrující, ale i když se prokáží neodůvodněné rozdíly v úhradách za obdobné výkony pro jednotlivá zdravotnická zařízení, bude to důkaz jednání nemorálního, nikoli protiprávního. Pouhé zveřejnění smluv tedy nestačí, je třeba především změnit filozofii úhradových vyhlášek a „Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami“ přeměnit v reálný ceník závazný pro všechny pojišťovny.
Jedním z opatření, která navrhujete a o nichž se už dlouho diskutuje i mezi politiky, je fúze velkých zdravotních pojišťoven (VZP, VoZP a ZPMV). Současné vedení ministerstva zdravotnictví to ovšem nechce pojišťovnám nařizovat a například prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR Jaromír Gajdáček tvrdí, že to žádné peníze nepřinese, spíše naopak…
Kapři si přece sami dobrovolně nevypustí svůj rybník. Sloučení pojišťoven by nutně snížilo provozní náklady už z toho jednoduchého důvodu, že stejné činnosti by nebylo nutné zajišťovat třikrát ve třech různých budovách. Stát má ve statutárních orgánech těchto tří pojišťoven většinu, pokud se tedy vláda rozhodne je sloučit, nikdo jí v tom nebude moci zabránit.
Jak si máme vykládat opatření „striktní oddělení zdravotních pojišťoven od zdravotnických zařízení“?
To máte jednoduché. V civilizované zemi by nebylo možné, aby druhou největší, tedy Průmyslovou zdravotní pojišťovnu a obří řetězec zdravotnických zařízení Agel ovládaly stejné osoby. Podle mého názoru jde o porušení pravidel rovné hospodářské soutěže. Jsem rád, že se vláda v koaliční smlouvě zavázala vyřešit tento problém, na který Česká lékařská komora již několik let upozorňuje.
Voláte také po posílení revizního systému pojišťoven. Máte představu o tom, kolik by zdravotní pojišťovny v této souvislosti měly nebo musely jednorázově investovat a jak by to zvedlo jejich výdaje?
Jsem přesvědčen, že sloučení VZP, VoZP a ZpMV by uspořilo dostatek peněz na to, aby vzniklá velká pojišťovna mohla vytvořit efektivní informační a revizní systém. Nestálo by nás to tedy žádné další peníze a vložené investice by se jistě brzo vrátily zpět.
Jedno z vámi uváděných opatření už ministerstvo realizovalo. Jedná se o přístrojovou komisi, jejíž stanovisko má být klíčové pro rozmisťování takzvané těžké zdravotnické techniky. Se související implementací metodiky HTA však ministerstvo stále otálí – co jejímu zavedení brání?
Nevím, to se musíte zeptat pana ministra. V každém případě má ČLK eminentní zájem stát se členem také této komise, která by měla posuzovat nejenom efektivitu nových zdravotnických technologií, ale i léčiv.
O dalším vámi zmiňovaném opatření – zdravotní dani na tabák a na alkohol – se hovořilo již v době působení Leoše Hegera na ministerstvu zdravotnictví, ale tento návrh nezískal podporu. Jak reagoval ministr financí Andrej Babiš?
Tvrdil mi, že tomu brání nějaká evropská směrnice, ale nevěděl která. Tak jsem ho požádal, aby si to prověřil. Podobné daně totiž v Evropě existují.
Kolik by tyto speciální daně podle odhadu komory mohly přinést do zdravotnictví peněz? Usilovali byste v případě průchodnosti tohoto návrhu – zdravotní daň na tabák a alkohol – o zavedení zmíněných daní na nezdravé potraviny?
Když uvážíte, že se v Česku každoročně vykouří 20 miliard cigaret, pak by při zdanění každé z nich 20 haléři přinesla tato „šestáková“ daň ročně 4 miliardy korun. Tedy přibližně tolik jako regulační poplatky, které se proměnily v politický fetiš.
Rádi bychom využili shodu okolností, kdy Česká republika kvůli devalvaci koruny nesplňuje Evropskou unií stanovenou minimální výši spotřební daně na tabák a na alkohol, a že se tedy tyto daně budou muset zvyšovat.
Pokud by to zvýšení představovalo právě námi navrhovanou zdravotní daň, zdravotnictví by získalo peníze a státní pokladna by oproti dnešku o nic nepřišla. Současný stav, kdy státní rozpočet inkasuje veškerou spotřební daň a zdravotnictví nese zvýšené náklady na léčbu nemocnějších kuřáků a alkoholiků, považuji za velkou nespravedlnost.
Celý rozhovor čtěte v pondělním vydání magazínu ZDRAVOTNICTVÍ A MEDICÍNA.