Afghánistán: Prach a štíři
Kpt. Vladimír Nešpůrek, velitel výsadkové jednotky, slouží při 6. polní nemocnici AČR v Kábulu
Hlavní město Afghánistánu připomíná scény z filmu Stalingrad. Všude okolo ruiny domů. Navíc Kábul je město, kde „dnes“ znamená o 600 let méně, podle místního kalendáře se tady píše 14. století.
Kolem čtvrt na sedm mě probouzí hekání a funění. První nadšenci začali cvičit v posilovně, kterou tvoří čtyři tyčky, stanová plachta a šest činek. Pomalu vstávám a vyklepávám boty. Nerad bych stoupl na škorpiona nebo paštíra (odborně se jim říká solifugy), kteří nás občas navštíví. Paštíři mají podle místních lékařů v extrémně suchém prostředí tábora jednu pozoruhodnou vlastnost: mají mnohem koncentrovanější jed než obvykle. Po kousnutí vám mohou ochrnout dýchací svaly a hrozí smrt. Protištíří průzkum dnes končí uspokojivě.
Jídlo na příděl
Následuje koupelna. Snad jediný luxus, který nám závidějí ostatní kontingenty mise ISAF (International Security Assistance Force). Máme sprchy s teplou vodou a splachovací záchody, což je 4800 kilometrů od Prahy v centru Asie opravdový unikát. Když se vracím do stanu, začíná naše oblíbené české rádio vysílat relaci Dobré ráno Afghánistánu. To zároveň vyvrací informace, které dostávají čeští čtenáři (viz Reflex č. 23), rozhlas tady totiž nemá jen bundeswehr. Rádio Afghánistán hraje tak hlasitě a takovou hudbu, že vojáci na vedlejší základně se už několikrát lekli, že se u nás vyhlašuje poplach. Asi to budeme muset ztišit. Bude to tím, že při poslechu nepotřebujeme přijímač: vysílání slyšíme stejně jako Hawky Pierce a jeho kolegové v jednotce M.A.S.H. z amplionu. Snídaně může začít hned po blahopřáních a písních na přání. Kuchyně je v místních extrémních podmínkách citlivé místo. Kuchaři vlastně skoro neodpočívají, připravují tři jídla denně. České speciality, třeba svíčkovou s knedlíkem nebo teplou ostravskou klobásu, byste tady ale ve čtyřicetistupňových vedrech na jídelním lístku hledali marně. Na rozdíl od kolegů z mise české armády v Kuvajtu nemusíme řešit takové problémy, jako je kombinování příloh ke třem různým hlavním chodům k obědu i k večeři (údaj podle A-reportu 8/02), jídlo i balená pitná voda jsou tu totiž na příděl. Jeden kus ovoce na vojáka pestrost stravy moc nevytrhne. Po snídani se fasuje balená voda. Jednotky ochrany dostávají tři jedenapůllitrové lahve, protože tráví celý den na slunci při hlídání tábora, ostatní dvě. Jedu landroverem na ranní poradu CIMIC, skupiny pro civilně-vojenskou spolupráci. Když jsem byl jmenován styčným důstojníkem pro CIMIC, nebyl jsem z toho nejdřív nadšený. K povinnostem velitele čety ochrany to totiž samozřejmě znamená práci navíc. Teď jsem ale rád, že se alespoň jednou denně dostanu z malého, ostnatým drátem obehnaného tábora, který leží na náhorní planině ve výšce 1800 m n. m. v poušti na okraji Kábulu.
Písečné bouře
Porada CIMIC probíhá na mezinárodní základně, kde je pohromadě asi osm národních kontingentů zemí NATO a kde se každý čtvrtek pořádají se souhlasem ISAF místní afghánské trhy. Začíná se informacemi o počasí. V noci bylo okolo 20 0 C, přes den se očekává asi 42 0 C a jedna nebo dvě písečné bouře. To není zas tak moc, ale prachu a písku se ze vzduchu najíme stejně jako každý den. CIMIC koordinuje humanitární pomoc armády a nevládních humanitárních organizací. Za každý kontingent ISAF je tu jeden nebo dva styční důstojníci, společně se domlouváme o strategii na nejbližší dny. Za českou stranu dnes probíráme vybudování stanu pro školu, která je v těsném sousedství naší základny. Vzdělání je v současné době snad to nejdůležitější, co tahle země potřebuje. Panuje zde totiž neuvěřitelná negramotnost, patrné je to zejména u žen (viz rámeček). Ty ještě přednedávnem nesměly získat ani nejzákladnější vzdělání. S tím souvisí relativně velká moc islámských duchovních nad nevzdělanými domorodci, protože pouze oni jim vykládají veškeré písemnosti. Probíráme plán výjezdu našeho mobilního lékařského týmu na další týden. Jezdíme do blízkých vesnic a okrajových částí Kábulu, kde poskytujeme místnímu obyvatelstvu léky a lékařskou péči zdarma.
Zuby jako brusný papír
Po poradě, asi v devět hodin, vyrážíme s nizozemským velitelem kapitánem Brandtem na průzkumnou patrolu do Tangi. Vesnice leží východně od Kábulu, nedaleko od místní verze dálnice vedoucí směrem na Džalálábád. Místo je zajímavé tím, že manželkou starosty je Američanka, která tu žije už 22 let. Do Spojených států odjela jen v době vlády Talibanu (září 1996 až 7. prosince 2001, kdy Taliban v Kandaháru kapituloval). Po tradičním pití čaje je jasné, že vesnice je na místní poměry netradičně civilizovaná. Když nás ujistí, že nemocní nebudou chodit na ošetření s celou rodinou, jak je tu zvykem, rozhodujeme se, že sem zřejmě začneme jezdit. Při zpáteční jízdě nedokáže pekelnou výheň rozehnat ani proud vzduchu v otevřeném landroveru. Prach se usazuje na zubech, takže jejich povrch je během chvilky jako brusný papír. Jemné částečky jsou všude ve vzduchu kolem, ze všudypřítomného prachu se našemu epidemiologovi podařilo kultivovat šest různých nemocí. Jinak se zde Evropan může setkat s řadou „středověkých“ nemocí, jako je stepní mor nebo cholera. Jsou asi stejně „vzácné“ jako u nás chřipka. Po siestě na základně od dvanácti do dvou hodin, kdy teplota ve stanu dosahuje 52 0 C, odjíždíme pomáhat francouzské armádě se stavbou obranného opevnění kolem kábulského letiště. Ukazuje se, že jednotka, se kterou budeme pracovat, je francouzská cizinecká legie. Jen tak pro zajímavost se ptám, jestli tam náhodou není někdo z Čech. Jeden tu je. Nakonec zjišťujeme, že jsme v Praze bydleli blok od sebe a chodili trénovat box ve stejnou dobu. Seznámili jsme se až tady v Kábulu. Pavel (jméno je změněno) má odslouženo teprve 11 měsíců a zbývají mu ještě tři roky a měsíc. Po Afghánistánu ho čeká Guyana. Přestože působí dojmem velmi tvrdého muže, moc mě prosí o nějaké české noviny. I měsíc starý výtisk má při dlouhém odloučení od vlasti velkou cenu. Později jsem se dozvěděl, že Pavel v Afghánistánu byl jen měsíc. Cizinecká legie ho převezla zpátky do Francie, když mu při deaktivaci vybuchla protipěchotní mina. Škoda, uměl vyprávět skvělé příhody ze života v legii.
V ruské pekárně
Kolem páté odpoledne se vracíme na základnu. Večer bude naše četa zajišťovat loju džirgu, velké shromáždění, které volí novou afghánskou vládu. V prostoru staré ruské pekárny, která je nedaleko stanu, v němž se sněm koná, hlídáme náš lékařský tým. K jeho výbavě patří speciálně upravené pracoviště na podvozku nákladního vozu Tatra a tři plně obsazené a vybavené sanity. Četa si připravuje místo pro spaní na podlaze rozbité pekárny. Shodou okolností v těsné blízkosti budovy britská hlídka před měsícem zastřelila po zákazu vycházení těhotnou afghánskou ženu a jejího manžela. Oba vojáci byli do dvou hodin po incidentu na cestě domů. Krevní msta tady totiž funguje lépe než švýcarské hodinky. Nám se, doufám, nic podobného nepřihodí. Jdu rozestavit a zkontrolovat hlídky na noc. Muži jsou rozmístěni na vysokých věžích a střechách pekárny. Dostat se na určené místo spletí železných žebříků a můstků je těžké i ve dne. V noci s plnou výstrojí, kulometem a krabicemi střeliva je to úkol pro talentovaného akrobata. Se zbytkem čety se ukládáme ke spánku na podlahu. Najednou voják vedle mne vyskočí a dupne těžkou vojenskou botou asi třicet centimetrů od mé hlavy. Už se mu chystám vynadat za špatný vtip, ale pak vidím mrtvého a notně vypaseného paštíra, kterému místní říkají gundak. Našim specialistům trvalo celý týden než zjistili, že se jedná o obyčejného, prudce jedovatého štíra, který se ovšem jinde nevyskytuje. Naši vojáci mu říkají mravkolev, i když s tímto mírumilovným živočichem nemá nic společného. Nechápu, proč tu žádná potvůrka nemá normální rozměry, nejmenší dosahuje zhruba velikosti dlaně. Chvíli celou událost rozdýchávám a vážně uvažuji o tom, že budu spát na střeše sanitky. Nakonec si na podlahu dávám alespoň lehátko. Do nástupu na hlídku na něm zkouším usnout s vědomím, že je za mnou další den v zemi, kde zítra znamená stále rok 1381.
Češi v Kábulu
rozloha: 650 000 km2
obyvatelstvo: 27 milionů (odhady se různí)
průměrná délka života: 46 let
porodnost: 5,79 narozeného dítěte na ženu
gramotnost (věk nad 15 let): 47 mužů ze sta umí číst a psát, žen pouze patnáct ze sta
Šestá polní nemocnice české armády odjela do Kábulu v rámci mise ISAF letos 24. dubna. Zůstat by měla minimálně půl roku. Denně může poskytnout pomoc v průměru 120-130 zraněným, maximálně může ošetřit 300 pacientů. Pracuje v ní pět chirurgických týmů. Kritika provází způsob financování mise. Do konce roku činí výdaje na činnost nemocnice 800 milionů korun, z toho 600 se hradí ze státního dluhopisného programu, zbytek zaplatí ministerstvo obrany.
Zdroj: MNO ČR
Týden, 12.8.2002