O kvalitě stoleté pražské instituce ale nepochybují ani ti, kteří prosazují, aby handicapované děti žily doma a chodily do běžných škol se svými vrstevníky.
Jedličkův ústav se otevřel 1. dubna 1913. Od počátku byla jeho součástí škola. Postupně se rozrůstal a za první republiky si získal pověst moderní instituce. Po roce 1948 byl zestátněn. Po změně režimu v roce 1991 ho převzala Praha.
Nyní je v něm mateřská, základní a střední škola, internát či speciální pedagogické centrum. V roce 2002 se postavil bazén. O pět let později přibyl rehabilitační pavilon. V plánu je další pavilon za 60 až 80 milionů, kde by měly být hospodářské prostory i místo pro různé aktivity. Praha na budovu zatím nevyčlenila peníze.
Zařízení se podle svého ředitele Jana Pičmana změnilo hlavně v polovině 90. let. Přestalo fungovat jako ústav sociální péče a stalo se specializovanou školou. „Začalo se víc používat slovo 'samostatnost' a opouštět slovo 'pečovat',“ uvedl Pičman. Řada dětí podle něj odešla do běžných škol. Do škol Jedličkova ústavu chodí asi 150 dětí, další klienti využívají nabídku služeb. Pičman podotkl, že ústav není uzavřený. Bazén a další prostory navštěvují i zdraví.
Ředitel míní, že v určitých případech je dobré, aby se postižení připravovali ve speciálním prostředí. Ne všichni učitelé v běžných školách totiž umějí s handicapovanými pracovat. Někteří třeba doporučují, aby postižený školák raději nejel s ostatními na školní výlet či pobyt v přírodě.
„Pod rouškou integrace pak děti zůstávají na okraji. Pro některé je lepší specializovaná škola. Nechceme je v ní izolovat, ale připravit na to, aby se co nejlépe integrovaly,“ uvedl Pičman. Podle něj se některé děti lépe připraví v kolektivu podobně postižených spolužáků, mají stejné podmínky a mohou s nimi třeba provozovat i sport.
S tím nesouhlasí předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása, který strávil v Jedličkově ústavu v 60. letech tři roky a k zastáncům velkých zařízení nepatří. „Kdybych mohl chodit do normální školy, byl bych na tom dnes lépe. Tehdy to ale možné nebylo,“ řekl Krása.
Podle něj Jedličkův ústav v integraci v minulosti nespornou úlohu sehrál a pro některé děti má význam i dnes, nyní připomíná ale prý spíš ghetto. „Je to trochu skleník. Když z něj pak kytku dáte ven, tak se jí vede špatně. Jak budou mladí připraveni, až narazí na tvrdou realitu? V dnešní době se na integraci pohlíží jinak a je snaha, aby děti chodily do školy v místě bydliště. Není zde potřeba budovat velká centra,“ uvedl Krása.
Cílem by tak podle něj mělo být přizpůsobit běžné školy co nejvíc tomu, aby do nich postižení mohli chodit a měli stejné podmínky jako zdraví spolužáci. Krása míní, že Jedličkův ústav by se tedy spíš měl proměnit na stacionář, kam by handicapovaní případně jen docházeli.
Příznivkyní ústavů není ani šéfka sněmovního podvýboru pro zdravotně postižené Lenka Kohoutová (ODS). Jedličkův ústav ale chválí. „Postupující čas ukazuje, že vznik malých zařízení a chození dětí do běžných škol je správný směr. Zatím je takových příležitostí ale málo, takže Jedličkův ústav potřebujeme. Pro spoustu dětí je to jediné východisko,“ uvedla poslankyně. Podle ní začlenění postižených dětí do běžných škol komplikují stavební bariéry, nedostatek dopravních možností i nedostupnost.