Lidé mají přehled o vašich obdivuhodných úspěších, ale neméně žasnou i nad tím, jak překonáváte zranění. Vzpomínáte i na ta první?
Zamlada jsem měl jen drobné úrazy, jako mívají kluci z vesnice, když třeba spadnou ze stromu – natlučená kolena, zhmožděný kotník, také jsem spadl ze skály… První horší úraz se mi stal v prvním ročníku učení v Kladrubech nad Labem. Lezli jsme na kaštan, abychom tam tajně kouřili, a já spadl do hrabačky.
Byla z toho otevřená zlomenina levého bérce, sádru jsem měl minimálně dva měsíce. Nechtělo se to hojit, protože jsem pořád někde lítal. Do té doby jsem byl docela šikovný fotbalový útočník s velkými šancemi, ale úraz mě o dvě vteřiny zpomalil v běhu, tak jsem se začal věnovat vytrvalostním sportům. Dodnes mám na noze proláklinku. Na vojně jsem žádná zranění neměl. Dost jsem ale přibral, povyrostl o šest centimetrů a ke koním se nevrátil. Měl jsem jít do dolů, ale skončil jsem na Pradědu jako pomocný dělník na stavbě televizního vysílače, potom jsem byl strojníkem lyžařského vleku a ještě později vedoucím lyžařského střediska a dobrovolníkem Horské služby.
Z té doby byla nejzávažnějším úrazem zlomená žebra, která jsem si zlomil při sjezdu pádem na pařez. Už za týden jsem ale normálně pracoval. Mnohem vážnější a četnější úrazy následovaly při závodění na koních, s nímž jsem začal až v devětadvaceti. Zlomeniny větších kostí – ruka, noha, žebra. Stane se leccos, když člověk spadne z koně, nebo na něj kůň padne.
* To jste byl v sádře asi pořád, že?
Velmi zlá byla kompresní zlomenina páteřního obratle, o které jsem zprvu nevěděl. Zajel jsem ještě dva dostihy, z nichž jeden jsem dokonce vyhrál, ale pak už jsem měl problém se dostat domů do Bruntálu. Byl jsem celý zhmožděný, samé výpotky a krevní výrony, ale na rentgenu nebylo nic vidět. Říkal jsem si, že to musím rozchodit a začal intenzivně plavat. Nepřestávalo to bolet. Za deset dní jsem jel dostih v Topoľčiankách, kde pode mnou zakopl kůň.
Letěl jsem deset salt vzduchem a tvrdě dopadl, ale nezdálo se, že by se můj stav zhoršoval. Ovšem ani se nezlepšoval. Zašel jsem tedy za známou lékařkou z ORL, která mi kdysi rovnala nos. Vylíčil jsem jí, jak jsem sebou před třemi týdny šeredně praštil a že se nic nelepší. Prohmatala mě, absolvoval jsem opět rentgen… a už mě chtěli dávat do sádrového lůžka. Jenomže to bylo v pátek a já měl jet se Železníkem kvalifikaci na Velkou pardubickou. Podepsal jsem reverz, kvalifikaci vyhrál a tu zlomeninu páteře „přechodil“.
* A žádné problémy s páteří nemáte?
Musím zaklepat, ale záda mě netrápí. Později jsem měl páteř zlomenou ještě dvakrát.
* O život vám však šlo před šesti roky v německém Iffezheimu u Baden-Badenu, kde jste spadl z Verona a další kůň na vás padl hřbetem. Utrpěl jste těžký otřes mozku, zlomeniny žeber a pánve, zhmožděniny hrudníku, levá plíce byla zčásti utržená, během převozu do nemocnice u vás několikrát nastala klinická smrt. Asi je zázrak, že jste přežil.
Plíce dorostou, to není problém. Horší bylo, že se ze začátku tělo nestačilo dostatečně okysličovat. Ležel jsem na posteli, která se mnou stále obracela. Jakmile mě odpojili od přístrojů a dozvěděl jsem se, že mám plíce plné krve, začal jsem vykašlávat. Za tři dny byly čisté a mohl jsem se začít léčit. Za dvacet dnů jsem běžel z nemocnice, den po návratu jsem už seděl v sedle a za dva měsíce jel Velkou pardubickou.
* Máte nějaký zážitek z klinické smrti?
Jakmile jsem se na JIP probral z kómatu, pronásledovaly mě zlé sny. Nejsem schopen odhadnout, jestli to trvalo vteřiny, minuty, hodiny nebo i dny, ale vždy jsem viděl, jak běží koníci proti vodopádům a za nimi jdou chlapi s kládami. Koníky, jimž se nepodařilo vyskočit nad vodopády a spadli zpět, dobíjeli.
* Jaká byla v Německu péče?
Určitě jsem měl štěstí, že tam u dostihů stály špičkově vybavené sanitky. Pamatuji, že je u nás za socialismu k dostihům neposílali. Pokud se stal nějaký úraz, přijela stará dvanáctsettrojka. Myslím si, že mohu být vděčný kapitalistickému zdravotnictví té doby a také tomu, že jsem měl určitá privilegia. Jinak bych to asi nepřežil.
* Jste poslušný pacient?
Můj největší problém je, že nerad ležím. Strávit dva tři dny na lůžku pro mě představuje nekonečně dlouhý trest. Možná jsem hyperaktivní, nevím, ale nesnesu zůstat nečinný. Právě proto jsem se vždycky dal tak rychle dohromady. V posteli jsem téměř nikdy v klidu neležel. Hned jsem posiloval a dělal cokoli, abych z ní byl co nejrychleji pryč. Je to lepší, než kdybych ležel a brečel, že mě něco bolí. Jednou jsem si zlámal nohu na sedm kousků, ale za deset dnů jsem už chodil a za čtrnáct dní jezdil dostihy.
* Nemáte náhodou zvýšený práh bolesti?
Zdravotníci to o mně říkají, ale myslím, že to tak mají nastavené všichni překážkoví jezdci, včetně mého syna. Spadnete v prvním dostihu a celé odpoledne jezdíte závody s nějakou bolestí. Pokud se nejedná o vážný úraz, zvyknete si. Jeden dostih jsem dokončil se zlomenou klíční kostí. Člověk prostě bolest v té euforii nevnímá. A vidět to můžete třeba i u fotbalu. Po drobném úrazu si hráči postříkají nohu nějakým ledem a „jede“ se dál.
* Vaše fyzická kondice je obdivuhodná. Ptát se, jak si ji udržujete, když jste denně v sedle, je asi hloupé, co?
O tom se nebavme, protože jízda na koni není svým způsobem pro profíka vůbec namáhavá. Ale ať je to, jak chce, tělo musí být v každém okamžiku nejen fyzicky, ale hlavně psychicky připraveno na to, že se může něco stát. Jízda na koni a skoky – to je neustálý pohyb. V Itálii jsem viděl spoustu lidí mnohem starších, než jsem já, závodit na koních. I dvaaosmdesátiletý žokej tam jezdí dostihy a spousta „kluků“ kolem sedmdesátky jezdí rovinové dostihy. Z nich ale nemají těla tak zhuntovaná.
* Když jízda na koni pro vás není sportem, jaký jste tedy provozoval?
Podle sportovních lékařů jsem měl po dvanáct let nejlepší fyzickou kondici v okrese Bruntál. Přitom se tam hrála druhá liga v basketu a byli tam cyklokrosaři, kteří jezdili mistrovství republiky. I v lyžování jsem zvítězil v obřím slalomu, umístil jsem se několikrát do dvacátého místa v Jizerské padesátce a do desátého v Jesenické sedmdesátce. Přitom jsem žil bohémský život. Nikdy jsem se nestyděl napít, ale když ostatní brečeli, že je bolí hlava, šel jsem dřít, abych to ze sebe dostal a fyzickou kondici neztratil. Myslím, že i z těch hor mám dodnes docela dobrý základ.
* Při takovém náporu potřebuje organismus větší péči. Pomáháte tělu a kloubům?
Když jsem pracoval na horách, nosili jsme na zádech stokilové náklady, a tak jsem si velmi zničil kyčelní klouby, levý už mám dokonce odoperovaný. Jakmile jsem si otevřel svou tréninkovou a chovatelskou firmu, přijela za mnou majitelka dostihových koní ing. Dušková z Orlingu, abych jí vzal nějaké koně do výcviku a přivezla koním preparáty na klouby. Když mě viděla, jak sotva lezu, nabídla mi podobné prostředky určené lidem. Po třech měsících jsem zjistil, jaká je to paráda. A tak už šest let užívám šest tobolek od čtyř druhů preparátů denně ráno a večer.
Jsou to obrovské hromady, ale nic mě nebolí, pravý kyčelní kloub, který byl na rentgenu stejně špatný jako levý, se zlepšil a od té doby s ním nemám problémy. V mnohem menších dávkách přípravky užívá i moje rodina, protože klouby stárnou a struktura chrupavky se mění už od završení dospělosti. A ještě také užívám preparáty k čistění střev a detoxikaci organismu. Můj otec totiž zemřel docela mladý na rakovinu, takže musím preventivně působit na rodovou dispozici.
* Je neuvěřitelné, co dokážete s kyčelní náhradou.
Nikomu bych nepřál zažít to, co se mi stalo před operací. Kloub se mi zhroutil a zablokoval pár dní před Velkou pardubickou. S tou hroznou bolestí jsem jel, ale byl jsem jenom čtvrtý. Každý se asi diví, že jezdím dostihy s totální endoprotézou kyčelního kloubu, ale díky MUDr. Tomanovi z ortopedické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, který mi při operaci kloub posadil tak, aby mi při jízdě na koni nevadil, se mi jezdí dobře. Neumíte si představit, jak velkou jsem měl radost, když jsem dva dny po propuštění z nemocnice vyběhl po schodech a nic mě nebolelo.
* Prozradíte nám, jak dlouho ještě chcete závodit?
Závodně jezdit už asi nebudu, protože dostihový sport je skutečně velice náročný a není žádná legrace stačit mladým klukům. Myslím si, že už to stačilo. Ale uvidím, jak se budu cítit po jaru.
* Také cítíte, že zima organismus trochu zatěžuje?
Vždycky v březnu odjíždím na čtrnáct dní někam do tepla, kde mě slunko a vedro dobíjí tak, že mě pak třeba tři měsíce vůbec nic nebolí. Potom už ale začne být brzy teplo i u nás a celkem dobře prožiji léto. Letos jsme byli na jaře v Mexiku, ale nebylo to ono. Chce to jezdit na druhou stranu, do Thajska, na Srí Lanku, prostě do Asie, kde bývá přes 35 °C a i voda je teplá. Vyjel jsem tam už letos na podzim a uvidím, jaký to bude mít efekt příští rok. Ale opravdu není podmínkou, že musím pokračovat v ježdění. Především mě uspokojuje práce, hlavně práce s koňmi, se kterými si nikdo neví rady. To je to, co mě baví.
* Co byste popřál čtenářům Pacientských listů k Vánocům a do roku 2011?
Hodně zdraví. Když je člověk zdravý, mívá i štěstí a má tak všechno, co může mít.
Josef Váňa starší
Josef Váňa (*20. října 1952, Slopné), dostihový jezdec, chovatel a trenér. Se sedmi vítězstvími ve Velké pardubické a s dalšími
jezdeckými a trenérskými úspěchy je největší postavou českého dostihového sportu. Dne 28. října 2009 mu byla prezidentem republiky udělena medaile Za zásluhy. Je pověstný nezdolným životním optimismem, se kterým čelí i zraněním. Jak sám říká, není snad v jeho těle kost, kterou by neměl zlomenou. Základní výčet jeho zranění: zlomenina pánve, zlomená všechna žebra a dva páteřní obratle, pět fraktur levé a tři pravé klíční kosti, roztříštěné pravé rameno, fraktury zápěstí na obou rukách, zlomenina levé nohy nad kotníkem a roztříštěná patní kost, zlomená čelist, pět otřesů mozku.