Hora porodila myš. Ministr Julínek sliboval zásadní reformu, která zlepší kvalitu i dostupnost zdravotní péče a promění pacienty ve vážené zákazníky lékařů, kteří budou spokojení se svými pracovními podmínkami i finančním oceněním své práce.
Bohužel na místo stanovení standardní zdravotní péče hrazené ze základního pojištění a slibovaného sofistikovaného systému připojištění na péči nadstandardní nabízí ministr občanům pouze jednoduchý ceník. Každý lék vás bude vedle řádných doplatků stát ještě dalších 30 korun, za den pobytu v nemocnici zaplatíte 60 Kč a doktora, toho si koupíte za tři pětky. Zatímco například opraváři pračky zaplatíte patnáct stovek, tak doktůrek, který k vám přijde až do bytu vyšetřit vaši babičku, ten se musí spokojit s třiceti korunami, tedy pokud mu je budete ochotni dát. On totiž stejně nesmí odmítnout přijít.
Pane ministře, jsem lékař, a nikoli toaletářka na pařížském nádraží, abych vybíral od občanů jedno euro! Větší urážku lékařského stavu jste si už těžko mohl vymyslet. Kvůli částce odpovídající jednomu euru bych měl pacientům vydávat stvrzenky s datem, částkou a jejich rodným číslem. Kopie bych měl zakládat do dokumentace pro případnou kontrolu a ještě bych musel seznam plátců i vybraných částek rozesílat každý měsíc zdravotním pojišťovnám. Děkuji, nechci.
Je skutečné dojemné, jak horlivě ministr a jeho lidé ujišťují občany, že si doktůrci těmi vybranými penězi nijak nepřilepší. Pojišťovny by nám totiž podle pana ministra měly za práci platit ještě méně než nyní, a má být na nás, zda dokážeme z pacientů chybějící peníze „vyždímat“. Nebudeme to však mít jednoduché. Nikdo z nás totiž nesejme odpovědnost za zdravotní stav pacienta. Na rozdíl od oné zmiňované toaletářky, která bez ohledu na naléhavost vaší potřeby před vámi může, pokud nezaplatíte, klidně přibouchnout dveře, lékař se pochopitelně musí nejprve přesvědčit o tom, že zdravotní stav pacienta není vážný. Jinými slovy, nejdříve musíme pacienta vyšetřit, a pak už záleží na něm, zda se nad svým doktorem smiluje a těch třicet korun julínkovného mu zaplatí.
Kvůli Julínkovi tak my lékaři budeme mít u desítek či stovek svých pacientů pohledávky ve výši jednoho, případně několika eur, která budou reálně nevymahatelná. Za větší administrativní zátěž budeme tedy odměněni pouze dalším poklesem svých příjmů.
Nic ale nezískají ani pacienti. Těch třicet korun z nich opravdu vážené zákazníky neudělá a čím déle se bude muset lékař zabývat výběrem poplatků, tím kratší čas může věnovat pacientovi. I směšných 30 korun ale dokáže zhoršit vztah mezi lékaři, kteří se nechají vmanipulovat do role výběrčích v žoldu zdravotních pojišťoven, a pacienty, kteří placení poplatků odmítají.
Ministr Julínek zkrátka svoji léta slibovanou reformu nezahájil šťastně. Jeho návrh dehonestuje lékaře, podkopává vztah důvěry mezi doktory a jejich pacienty, a co je nejhorší – totálně diskredituje myšlenku vícezdrojového financování zdravotní péče i nevyhnutelně nutného zvyšování spoluúčasti pacientů na její úhradě.
Za 7,2 % HDP, což odpovídá částce 740 eur na občana za rok, je totiž opravdu stávající vysoká kvalita a široká dostupnost zdravotní péče nadále neudržitelná. Naše vláda však paradoxně zahajuje reformu podfinancovaného zdravotnictví zmrazením plateb za státní pojištěnce, čímž hned první rok ochudí zdravotnictví o tři miliardy korun.
Po zavedení stropu plateb pojistného pro občany s nadprůměrnými příjmy vyberou pojišťovny méně o další 1,8 mld. Kč a zvýšení DPH na léky z 5 % na 9 % je bude stát za rok 1,7 miliardy. No a právě těchto chybějících šest miliard se ministr Julínek rozhodl vybrat od pacientů, přičemž tuto špinavou práci za něho máme zdarma provést my lékaři.
Milan Kubek, Právo