Jestliže také prezident republiky po Poslanecké sněmovně a Senátu schválí připojení České republiky k mezinárodní Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v medicíně, změní se v českém zdravotnictví jedna zásadní věc. Lékař bude muset pacientovi na jeho žádost sdělit pravdu o jeho zdravotním stavu.
Úmluva platí od roku 1997, dosud k ní přistoupilo 29 evropských států. ČR ji podepsala v roce 1998, souhlas Parlamentu a prezidenta bude znamenat její plné začlenění do našeho právního řádu. „Tato úmluva je nad zákonem. Je pro všechny státy, které ji podepíší, závazná a ty ji musí dodržovat. Čili veškeré dohady, zda sdělovat, nebo nesdělovat pacientům, co jim je, padnou,“ potvrdil Právu tiskový mluvčí ministerstva zdravotnictví OTAKAR ČERNÝ. Jsme na to však připraveni? Jsou připraveni lékaři sdělovat pacientům pravdu, byť by byla sebenepříjemnější? Jsou na takové rozhovory připraveni pacienti?
„Lékař by měl umět pravdu říct a také pacient by ji měl umět přijmout,“ myslí si VĚRA BRYŠOVÁ, předsedkyně Etické komise České lékařské komory. Upozorňuje však na to, že by měla být respektována i autonomie člověka, tedy jeho právo nevědět. „Do poslední chvíle, než lékař rozlepí obálku s výsledkem, má pacient také právo říci, že informaci znát nechce,“ říká Bryšová. Vzpomíná, jak před lety k ní přišla mladá medička s tím, že její otec zemřel na nevyléčitelnou Huntingtonovu chorobu a že chce provést analýzu DNA. „Zařídili jsme jí tenkrát vyšetření v zahraničí a já jsem jí pak v takovém svatém nadšení, v mladické nerozvážnosti, nadšeně sdělila, že je vše v pořádku. Ona ale opáčila - to je dobře, protože jinak bych spáchala sebevraždu. Já jsem si až dodatečně uvědomila, že jsem takovou reakci vůbec neočekávala, že by mohla nastat tato možnost,“ vzpomíná lékařka. „Myslím si, že pro lékaře byl spíš větší problém předstírat, říkat nemocnému milosrdnou lež - pacient ho pak překvapil další otázkou, a lékař se ocitl v úzkých a zamotával se do toho,“ říká Bryšová.
Na vysoké škole se učí lékařská etika, učí se psychologie. To vše by mělo lékařům pomoci právě v tom, jak lidem sdělovat i třeba zdrcující pravdu. „Jak ale nejlépe podat nepříjemnou pravdu, to je otázka i individuální lidské empatie. Vcítění, to je něco, co se nedá naučit - to je buď člověku dáno a umí i negativní informace sdělovat, anebo se to nikdy nenaučí,“ je přesvědčena Bryšová.
Podle názoru onkologa PAVLA KLENERA, přednosty I. interní kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze, má pacient právo vědět, co se s ním děje a jaké jsou jeho vyhlídky. „Nejsem ale zastáncem praxe, která je ve Spojených státech, kde se diagnóza říká pacientovi natvrdo a tak, že se mu bere naděje. Čím déle se zabývám onkologií, tím více mám totiž případů, kdy zcela beznadějná situace se najednou zlepšila, a naopak, v případech, kdy to vypadá velmi příznivě, dojde ke zvratu. Já si myslím, že pacient má právo vědět, co mu je, ale má také mít naději, že se s tím dá něco dělat,“ řekl Právu Klener.
Předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů VLADIMÍRA BOŠKOVÁ je s přijetím Úmluvy do českého právního řádu spokojena. „Je to významný krok, protože úmluva bude nadřazena našim zákonům a bude závazná i pro naše soudy. Člověk se bude moci domáhat i těch věcí, které naše zákony zatím vůbec neupravují, včetně povinnosti lékaře poskytnout pacientovi na požádání úplnou informaci o jeho zdravotním stavu. Z tohoto ustanovení zároveň podle mého názoru automaticky vyplývá, že pacient bude mít právo i na přístup ke své lékařské dokumentaci a bude mít právo pořizovat si její kopie,“ je přesvědčena Bošková.
Podle advokáta TOMÁŠE SOKOLA přinese řadu problémů i to, když pacient bude mít právo nahlédnout do vlastní zdravotní dokumentace, stejně tak jako v mnoha případech přinášelo komplikace to, že do ní nahlédnout nemohl. „Žádné řešení tady není naprosto ideální. To se týká třeba pacientů s diagnostikovanou duševní poruchou nebo s podezřením na ni. Jestliže si přečte lékařův závěr, že by to mohla být taková choroba, může to nakonec dopadnout tak, že s lékařem zcela přeruší kontakt,“ obává se Sokol.
(zde, vac, hčk), Právo, 20.04.2001