První návrh ministra Hegera - zalátat díru růstem poplatků - neprošel. Ekonomicky je sice racionální, politicky a sociálně (navíc s možnými dopady na další rozpočtovou kapitolu, a to na sociální dávky) ale neprůchodný. Další diskutovanou možností je zvýšení odvodů státu za důchodce, děti, nezaměstnané a ostatní.
To má možná svou logiku z hlediska stability systému, při ponechání stejných odvodů na zdravotní pojištění jde však jen o přelévání peněz z jednoho resortu do druhého.
Takže zdravotnictví by to patrně na chvíli sice zachránilo, s většími úsporami by ovšem muselo počítat jiné ministerstvo. Problém by se proto pouze přesunul jinam, kde by se ale místo boje o poplatky sváděl boj o něco jiného.
Zbývá tak již dlouho diskutovaný systém standardů a nadstandardů. Avšak zatím nikdo nebyl vůbec schopen definovat, čeho by se měl přesně týkat a jak by měl vypadat. A to by měl, alespoň podle ministra Bárty, vejít v platnost už za dva roky. Přitom příkladů, jak to vypadá v leckterých zemích Evropy, je dost na to, aby se Česko vyhnulo mnohým rizikům.
A navíc, co nejrychlejší jasné rozhodnutí, co bude, či nebude placeno, povede nejen k nárůstu peněz ve zdravotnictví, ale i ke vzniku celé řady pojistných produktů soukromého komerčního pojištění zdraví. Jako to funguje všude jinde.
Spolu s nezbytnými úsporami, o nichž koalice raději nemluví, je to asi ta nejlepší možná cesta.