Medicína a práva člověka
v posledních desetiletích se ve vyspělých zemích společnost orientovala na posílení právního postavení pacienta. „V souvislosti s globalizací vědeckého výzkumu se rozhodly členské státy Rady Evropy, že je nezbytné sjednotit dosavadní normy a náhledy v oblasti základních práv člověka a jeho identity na mezinárodní úrovni formou rámcové Úmluvy o lidských právech a biomedicíně,“ řekl ministr. Zmínil se, že náš právní řád řadu těchto otázek neřeší, pouze předpokládá respektování lékařských a etických zásad. Jako hlavní cíl úmluvy uvedl, že chce „zaručit každému člověku nedotknutelnost jeho práv a základních svobod a zajistit mu důstojnost a svébytnost, aniž by byl znemožněn další pokrok ve vědě a výzkumu“.
Je společnost připravena?
V diskusi k návrhu vystoupil v Senátu také Jiří Pospíšil. Orientoval pozornost komory na články úmluvy, hovořící o vztahu pacienta a lékaře. „Tady dojde po přijetí tohoto zákona k zásadní změně v postojích lékaře k pacientovi a naopak, protože podle článku 10 úmluvy má pacient právo na informace, zatím co podle našeho zákona o zdraví lidu má právo na to, být přiměřeně informován. To znamená, být informován výběrově, někdy i nepravdivě,“ řekl Jiří Pospíšil. Poznamenal, že si přitom není jist, zda je zdravotnická veřejnost připravena na to jít v otázce práva na informaci takříkajíc do důsledků. „Každé vyšetření krve dnes může odhalit dispozici k Alzheimerově chorobě a ten pacient bude mít právo, být o tom informován . . .,“ uvedl příklad. Doplnil pak: „Na druhé straně o tom, jak a v jakém rozsahu budou informováni příbuzní, nebude rozhodovat lékař, ale právě jen každý pacient sám. Pro mne jako psychologa, který pracoval značnou dobu ve zdravotnictví, je to změna zásadní a velká . . .“
Také senátor Jiří Liška uvedl, že norma „zásadním způsobem mění zažitý a obecně přijímaný styl, kdy v mnoha případech je pacient posledním, kdo ví, že je vážně nemocen, kdy všichni dobře vědí, že je to s ním špatné, jen on to neví a stále si myslí, že to s ním dobře dopadne“. „Dozvědět se tvrdou pravdu o své nemoci není obecně vyžadováno, není to v této společnosti obecně zažito,“ pokračoval Jiří Liška. „Společnost není na tuto zásadní změnu připravena a pokud dnes vyslovíme souhlas s touto úmluvou, otevřeme mimo jiné i možnost vzniku řady soudních sporů a následně poté radikálně změněného vztahu mezi lékaři a pacienty, na což, jsem přesvědčen, nejsou skutečně obě strany připraveny. Je to trochu takový ten americký způsob, způsob stylu, kdy pacient se při prvém vyšetření dozví všechna tvrdá fakta o svém onemocnění a potom, samozřejmě s americkou tvrdostí, se s tím problémem vyrovná. Naše společnost je ale jiná a já si skutečně myslím, že to bude obrovský problém.“ Senátor Liška poté navrhl, aby se o úmluvě vedla diskuse nejen v odborné veřejnosti, ale celospolečenská.
Lékaři jsou pro pravdu
Senátorka Jaroslava Moserová se zkušenostmi z třicetileté práce na oddělení, kde se mj. diagnostikovala nádorová onemocnění, řekla: „Těm pacientům bylo třeba říkat pravdu, protože jinak by nesouhlasili s obrovskými zákroky, které jejich onemocnění vyžadovalo. Vím ze zkušenosti, že pacienti v takové situaci se prostě nezeptají, pokud si tu informaci nepřejí slyšet, pokud si přejí žít ve své bláhové naději. Považuji za mnohem zdravější, mnohem přirozenější a spravedlivější k pacientům, pokud se zeptají, říci pravdu. A nevím, jakým právem se to dozvídají rodinní příslušníci, kdy lékař ani neví, v jakém vztahu jsou k nemocnému, jakým právem se to má dozvědět třeba manžel, který se rozvádí, nebo děti, které lační po dědictví. Změnila se situace. Máme soukromé vlastnictví v mnohem větším rozměru. Lidé, kteří mají majetky a postihne je fatální onemocnění, mají právo včas uvažovat o tom, jak s tím majetkem naložit. Podle mého názoru - a říkám, že se touto otázkou zabývám dlouhou dobu a rokovala jsem o ní s kdekým - je na čase tuto situaci změnit.“
Také další lékařka-senátorka Helena Rögnerová uvedla: „Moje zkušenost z řízení velké nemocnice je ta, že nám chybí právě rovnoprávný vztah mezi lékařem a pacientem. Je to v podstatě největší bolest našeho zdravotnictví a tato úmluva učiní určitý průlom. Vždycky záleží na konkrétním přístupu a na individuálním vcítění se, empatii, do toho, co kdo snese a jakou míru informovanosti zvolíme, ale určitě bychom před tím neměli zavírat oči. To, že dnes je v naší zemi paternalistický vztah lékaře a pacienta, je chybou špatnou pro vývoj obou stran. My musíme změnit tento vztah na vztah partnerský a informovanost k tomuu začátku určitě patří.“
Diskusi poté uzavřel ministr Fišer. „Absolutně souhlasím s tím, co říká paní doktorka Moserová,“ řekl. „Neexistuje informace, která by vzala člověku veškerou naději. I když je naděje velmi malá, lékař nesmí při plné informaci, kterou pacientovi podá, vzít mu jeho naději. A to úmluva v žádném případě nezpochybňuje.“
Pro přijetí úmluvy hlasovalo 56 z přítomných 63 senátorů a senátorek.
Vladimír Majer, Plzeňský deník, 10.5.2001