Ráda bych nastínila něco o paliativní péči a zároveň přidala několik poznatků, které jsem získala v Rakousku, kde jsem pracovala v domácí péči, nebo ze Švýcarska, kde jsem působila ve velmi pěkném soukromém zařízení pro staré a nevyléčitelně nemocné klienty. Po návratu ze zahraničí jsem byla plná elánu a poznatků, proto jsem se chtěla pohybovat ve stejném oboru a své poznatky rozšiřovat. Nastoupila jsem pak do domova důchodců v blízkosti svého bydliště.
Vymezení pojmů
Co je paliativní péče? Jedná se o péči o chronicky nebo nevyléčitelně nemocné. Představuje způsob léčby, kdy se snažíme, aby pacient mohl žít zbytek svého života i přes svou nemoc co možná nejhodnotněji a nejpříjemněji.
Cíle paliativní péče: Největším cílem je vytvořit co nejvhodnější prostředí pro pacienta, který prochází velmi těžkým obdobím svého života. Zajistit pro něj pocit bezpečí a jistoty. Bolest zmírnit natolik, aby nenarušovala jeho běžný život ani spánek.
Ústavní péče: Klient je umístěn do nového prostředí, které nezná a je pro něj cizí. Je nutné zjistit, v jakém prostředí klient dříve žil. Známe případy, kdy ústavní bydlení je pro klienta tím nejlepším řešením. Jsou to lidé společenští, kteří nechtějí být sami, a kolektiv pro ně představuje pocit bezpečí. Takových klientů je však poměrně málo, mnohem častěji se jedná o nemocné, kteří se nechtějí vzdát známého a rodinného prostředí.
Domácí péče: Představuje tu nejlepší variantu péče. Pacient je ve známém prostředí, má kolem sebe své blízké. Pokud může péči zajistit samotná rodina, je to výborné, ale je třeba si uvědomit, jak náročné je starat se o těžce nemocného člověka. Proto existují i jiná řešení.
Domácí péče odborným personálem: Tato možnost se v zahraničí začíná využívat nejvíce. Za posledních pár let domovy důchodců a jiné ústavní instituce zaznamenávají velký pokles klientů. Mnohem více se využívá takzvaných „Špitexových služeb“. Každá sestra má v blízkém okruhu několik pacientů, u kterých během dne provádí různé úkony. Sestry se střídají ve dvou, aby si klienti zvykli na „svůj“ personál a mohli tak navázat úzký vztah, který je velmi důležitý pro onen zmiňovaný pocit bezpečí.
Zkušenosti z domova i ze zahraničí
Jak jsem již uvedla, po ukončení své stáže ve Švýcarsku jsem byla plná elánu a poznatků a moc jsem si přála pracovat ve svém oboru i nadále. Proto jsem si našla místo v jednom domově důchodců ve svém okolí. Musím se zmínit o některých svých zkušenostech. Bylo by už na čase, aby se někdo zamyslel nad jednou věcí. Pokud má sestra na starost 40 pacientů a je na noční službě, nebo někdy i na denní službě, sama, je to velmi nezodpovědné. Polohování pacientů je takřka nemožné, resp. pokud by měla brát ohledy na vlastní zdraví. Nehledě na to, že každý, byť jen krátký rozhovor s klientem, který čeká na pár slov celý den, je komfortem. Je mi jasné, že vedení těchto domovů se bude ohánět především finanční stránkou věci, ale myslím, že pokud je v první řadě prioritou kvalita péče, je nutno se zamyslet, zda úkony předepsané v ošetřovatelské anamnéze, je možné zvládnout za počet minut, které jsou na tuto činnost vyhrazeny. Věřte mi, že máme v Evropě nejlépe vzdělané sestry, což vám potvrdí kdekoli. Nebojme se tedy pro personál a jejich práci vytvořit reálnější podmínky.
Soukromé zařízení, ve kterém jsem pracovala ve Švýcarsku, bylo něco unikátního. Počet lůžek zde byl 25 a vše bylo organizováno v naprosto rodinném duchu. Zakladateli byli manželé, kteří si vše vybudovali „na zelené louce“. Službu měla jedna nebo dvě sestry a několik praktikantek z rodinných škol. Dívky měly za úkol pomáhat s klienty a starat se i o pořádek v jejich pokojích. Pro noční službu zde byly speciální noční sestry. Nutno podotknout, že v tomto státě není zvykem, aby ženy pracovaly na 100% úvazek, obvykle pracují na 30 či 40 % v měsíci. Také z toho důvodu měla noční sestra třeba „pouze“ 5 služeb v měsíci. Práce s lidmi, kteří jsou těžce nemocní a potřebují intenzivní péči, je velmi náročná, což jistě není nutné podotýkat, a proto jsem tento přístup velmi uvítala. Bylo pohodlnější pracovat pouze v dvoudenním provozu, a tím jsem pak také měla pro pacienty mnohem víc energie.
Klienti v ústavu měli každý svůj pokoj, který si mohli vybavit svým nábytkem a věcmi, které jim připomínají domov. Na jídlo chodili do společné jídelny a byli přítomni i ti, kteří potřebovali pomoc personálu. Každý měl čas na svůj klid a své soukromí, ale kontakt s ostatními klienty byl velmi preferovaný. Dvakrát v týdnu docházela výtvarnice, která rozvíjela obyvatelům domova motoriku a představivost. Každé úterý se jezdilo na různé výlety po okolí a známých místech, která si klienti sami vybírali. Vždy v sobotu byl zajištěn program ve formě promítání diapozitivů či organizace různých kulturních programů.
Klienti byli také rozděleni do „skupin“ podle potřebné pomoci personálu. Každý byl tedy zařazen do určité kategorie, vždy podle soběstačnosti a diagnózy. Těchto kategorií bylo celkem 5 a při zařazování jednotlivých klientů vždy spolupracovala sestra, ošetřující lékař a sociální pracovnice, která měla klienta na starosti. Během hospitalizace se kategorie, resp. zařazení klienta v rámci kategorií, upravovaly.
Závěr
Nikdo nemůže vědět, co na nás život nachystá, a proto bychom měli být připraveni na různé situace. Nemoc se nám prostě nevyhne, proto bychom se neměli nechat překvapit. Stejně jako stárnutí a smrt. Nebuďme tedy slepí a hluší a snažme se vytvářet pro naše blízké, rodiče či přátele to nejhezčí prostředí. Moc bych si přála, aby se nám v tomto státě podařila vytvořit dokonalá síť profesionální péče o těžce nemocné a umírající. Nejedná se jen o zdravotní péči, ale především o psychologickou péči o samotné nemocné či jejich rodiny. Je mi samozřejmě jasné, že je nutná i finanční podpora sociálních služeb státem. Snad se tedy toto odvětví bude nadále rozvíjet. Pevně v to věřím!
O autorovi: Markéta Hlavinková (hlavinkovam@seznam.cz)