In medias res. Budu konkrétně odpovídat na jednotlivé přípisy jmenovaných kolegů, jak jsem je 10. května našel na Zdraví.Euro.cz. Nejdříve k těm negativním.
^DÁLE ČTĚTE:|
|
Doktor u doktora aneb všední praxe v ambulanci: |
Lékaři by se navzájem pomlouvat neměli
Kolegovi Jelínkovi
Ten píše „zavolám na infekci, domluvím se s kolegou rovnou tam… nevím, proč bych měl jít na LSPP pro radu… poradím se s kolegou dětským lékařem… potíže s lékaři si vyříkám sám a ne přes tisk“ apod. Doktor Jelínek patří k těm, kteří mají na každou případnou vlastní potíž příslušného kolegu či kamaráda. Já osobně až tak široký okruh kamarádů-odborníků nemám. A ne každý lékař ho má. Nicméně i v roli lékaře-pacienta jsem si také užil své.
Kolegovi Kiliánovi
Píše „mám za to, že by se o mě kolegové postarali i bez registrace… spálu bych měl poznat, a tak bych své dítě nemusel vláčet po LSPP… proč by se LSPP-lékař měl holit, když si třeba nechává plnovous… (Kovalský) by neměl předvádět své schopnosti postavit neurologickou diagnózu prima vista“. Ano, lékař LSPP sloužící řekněme druhou noc, přepracovaný a ohodnocený 70–170 Kč za hodinu nemusí být zrovna nažehlený a navoněný.
Ale v kontextu s tím, jak vystupuje, si pacient všimne i tohoto zdánlivě povrchního aspektu, jenž vnímá jako „doklepnutí“ negativního dojmu neeticky se chovajícího sloužícího. Páně Kiliánova zmínka o mé „prima vista diagnóze“ svědčí o absolutní ztrátě smyslu pro humor vnější i vnitřní a pro text v uvozovkách. Viděno čistě prakticky a laicky-lidsky, měl by snad kolega Kilián řekněme po autonehodě důvěru k vyšetřujícímu postaršímu dopravnímu policistovi, jenž by měl pro tremor prstů problém vytáhnout z kapsičky propisovačku? Krátce, stručně a stavovsky sebekriticky drsně: kolegové od určitého individuálně proměnlivého stupně, s individuálními (postřehnutelnými) potížemi, do ordinace nepatří. Jakkoli jsou lidsky milí a zasloužilí. Mohou prokázat neocenitelné služby jako rádci a vychovatelé lékařského dorostu. Ten bude vnímat jejich věk a snahu se angažovat jako pozitivum. Každému to jeho, suum quique. Kolega dále píše.
„Samozřejmé je postarání se o kolegu i bez registrace.“ Zas až tak samozřejmé to mezi kolegy není ani náhodou. To zaprvé. Zadruhé – většina laických smrtelníků tuto možnost ani zdaleka nemá, a to je nebo by měl být nezanedbatelný aspekt při posuzování chování lékařů.
A teď k té „samozřejmě rozpoznatelné“ spále. Bylo u mě dost pacientů, jejichž PL nejenže nepoznal spálu, ale navíc přehlédl vyvinutý peritonzilární absces jen proto, že nevstal ze židle, na krk nesáhl a do úst se díval z bezpečné vzdálenosti přes stůl nejspíše podle páně Bakalovy zásady „noli tangere“ (viz dále).
Kolegovi Bakalovi
Jeho otec mu vštípil zásadu „noli tangere“. Přijde na to, na koho lékař v praxi toto latinské sousloví vztáhne. Dále pak píše „pomlouvat kolegu je smrtelný hřích… za první republiky byli lékaři gentlemani“. To má pravdu. Byli za všech okolností nažehlení a navonění a neměli toho na krku o mnoho méně než ti dnešní. A také mluvili spisovně a ne přes rameno. Pokladenský systém je k tomu kromě tehdejší vysoké morálky nutil i finančně.
Kolegovi Burdovi
Píše „….(Kovalský) tajně kontrolujete kolegy“. Chce prostě říci, že jsem přece jen zapšklý antimedicínský paranoik a kontrolor, ačkoli to ve svém kritickém článku popírám. V jednom má pravdu. Po tom, co jsem v okruhu svých nemocných známých neustále slyšel stížnosti na nemluvnost a faktický nezájem lékařů, mě skutečně napadlo se o věci částečně (bez většího nadšení a částečně proti své vůli) sám ujistit. To nemohu popřít. Komunikativnost (určité části) našeho stavu vystihuje výrok zapamatování zeZdraví.Euro.cz 18/05 od Jany B. z Prahy. Ta píše „člověk ani neví jak bude léčen, protože lékař si nechává vše pro sebe. A když se zeptám, odbude mne slovy, kdo je tu vlastně lékařem, jestli já, nebo on.“ Pokračuji souhlasnými příspěvky.
Kolegyni Lajčíkové
Píše „…je výjimkou, když se lékař představí a sdělí, co hodlá dělat…lékař by měl být zdvořilý a upravený, to je bez diskuse“. Jsem rád, že ne všichni mě mají za „paranoidního kontrolora kolegů“ a část lékařů pravděpodobně smysl článku pochopila. Totiž jako „sebereflexi“, jak můj článek pojal i Mgr. Komorous, jenž se mj. zmiňuje o svých zkušenostech s lékaři pomlouvajícími se během jednoho semináře bez jakékoli tendence k sebekritice.
Kolegyni De Beuckelaerové
Píše „Opravdu to má být tak, že pokud se pacient představí jako kolega, má se mu dostat lepšího zacházení než pacientovi nekolegovi? A kdo jiný by měl lékaře kritizovat než právě kolega lékař? Autorům některých příspěvků (těch negativních) zcela unikla pointa celého článku (dr. Kovalského). Ano, kdyby se autor hned na začátku představil jako lékař kolega, dostalo by se mu zcela jistě jiného zacházení. Ale co pacienti nelékaři?“ Tato kolegyně jako jediná přesně vystihla, jak byl můj kritický článek míněn. Nemám k tomu moc co dodat.
Slovo na závěr
Lépe než to vyjádřila MUDr. De Beuckelaerová bych se asi sám neobhájil. Tak jak ho pochopila ona (a snad i část kolegů), byl můj článek skutečně míněn. Jako sebereflexe, jako zrcadlo nastavené vlastnímu stavu s cílem nekarikovaně postulovat, jací vlastně jsme. Je to opravdu tak, že se sami léčíme jen u kolegů kamarádů a kamarády léčíme rychleji a zdvořileji?
Někde jsem četl poznámku jednoho komentátora „ČR není banánová republika, je to republika kamarádů“. Je náš stav „partou kamarádů“? Neztrácíme někdy tak trochu smysl pro (pacientovu) realitu, podobně jako politici v parlamentu časem ztratí smysl pro realitu lidí na sídlišti? (Finanční a byrokratický tlak na vysoký počet pacientů odbavených za jednotku času je mi přitom známý.)
Ostatně většinou se jako kolega-pacient přece jen představuji. Tak jsem jednou od vysoce uctivého kolegy-chirurga jako kolega-praktik dostal na intraartikulární čerstvou zlomeninu prstu fixaci ve formě krční špátle obtočené jedním kolečkem úzkého obvazu s tím, že za týden si mám přijít pro sádru. Tu pak prý mám „proboha bezpodmínečně nosit“. Ten týden fyzikálně prakticky nefixované zlomeniny jaksi nevadil. Jako kolega jsem to ze slušnosti nekomentoval a fixaci životně důležitého prstu si zajistil jinde. Ovšem jako laická nula bych mu byl v ordinaci udělal scénu slyšitelnou až v čekárně.
A pak, pojem „pomlouvat kolegy“ zde svým způsobem nesedí, článek vyšel v našich stavovských novinách. Podle reakcí několika nelékařských čtenářů, jichž jsem byl mimoděk svědkem, lze soudit, že pacientská obec by asi psala zcela jiné komentáře než ty uvedené negativní lékařské. Ještě bych se rád krátce zmínil o článku Management kvality v ordinaci praktického lékaře, kde je vyfocen optimisticky se tvářící kolega Kraus „snažící se zavádět management kvality“. Možná by si taky měl udělat kolečko jako nelékařský pacient u kolegů-nekamarádů.
Možná by promptně pochopil, jak jednoduché (a někdy šokující) může být ono zamýšlené „aktivní srovnávání praxe s praxí druhých lékařů“, o němž se (z mého hlediska) roztomile naivní článek zmiňuje.
Nepovažuji se ani za Boha ani za Mesiáše či za bezchybného lékaře, natož za hyperaktivního kontrolora. Zvoral jsem toho také dost a ne vždy jsem byl k pacientům jen usměvavý. Nicméně jsem se vždy snažil nepřekročit onu pomyslnou negativní hranici jednání a chování vylíčenou v článku „doktor u doktora“.
MUDr. Jan Kovalský, www.Zdravi.Euro.cz
REAKCE ČTENÁŘŮ Zdraví.Euro.cz
MUDr. Jiří Kilian, út 17.5.2005 17:02
Pane doktore, k tomu, co napsal jste k mým (předpokládám, že k mým, byť jste pozměnil mé jméno) řádkům, jen pár vět: Prvně, pokud citujete, neměl byste měnit citované, abyste pak účelově vyjadřoval něco jiného, než jsem já mínil. Žádáte-li po druhých poctivost, pohleďte prvně na svůj práh. Podruhé, ač zamrazilo mne dost po přečtení Vašeho psaní, naplněného pohrdlivostmi k těm, které zvete kolegy, nemělo to za následek absolutní ztrátu humoru. Nemohu ztratit něco, co nemám. A já nemám za slušné mít za předmět humoru stáří svých kolegů. Ba mám za neslušné, když si ze stáří či choroby dělá někdo legraci a vtipkuje na cizí účet třebas i v uvozovkách. Přečtěte si prosím Dědovu mísu, možná Vám pak svitne a tyto způsoby pak odložíte na hnojník. Po třetí, každý občan, bez ohledu na registraci tam či onde, má tu možnost poskytnutí péče. Vaše intuice v tom směru jsou zbytečně pesimistické. Po čtvrté, předpokládal jsem, jste to své dítě vyšetřil lépe, než toho kolegu, jemuž jste přiřknul onu neurologickou diagnosu. Po páté, vydat se v převlečení do světa nalovit pár sensačních historek a kdovíjak je přikrášlit neprokazatelnými kudrlinkami a nechat to vše otisknout pro veřejnost jako nějaké memento, to by nestálo za nějakou reakci, kdyby to nevzešlo z nápadu toho, kdo pomlouvá ty, mezi něž se sám řadí jako kolega.
A ještě pro redakci :
Píšete v antré, že někteří lékaři neunesli kritiku lékařského stavu. Vidím se nucena napsat k tomu toto : Autor smyšlených příběhů o lékaři, převlečeném za pacienta, nepodává jejich zveřejněním žádnou kritiku. To, co píše, nemá žádnou sílu argumentu, není to prokazatelné a vyvěrá to toliko z jakýchsi neurčitých vzpomínek, dovedených ke spřádání pochybně humorně laděného příběhu. Sdělení autora dává v plén neprokazatelná fakta a je takto irelevantní. Když autor později odpovídá na reakce kolegů, není s to ani opsat správně jejich jméno a vydává za citáty, co sám zplodil. I tu důvěryhodnost dostává na frak. Umělecká hodnota díla je nicotná a kdejaký žáček ZŠ v soutěži tvořivosti mládeže zvládl napsat solidnější skazky. Já to dílo nechápu jako kritiku lékařského stavu, ale jako jeho pomluvu. A ta se mne vskutku dotýká, zejména, pokud je její autor skutečně oprávněn užívat před jménem titul MUDr. Dost na tom, že nás špiní zvenčí. Kdyby Čestná rada Komory nebo Etická komise plnily svůj úkol, měly by už dávno věc projednánu.
MUDr. Richard Irgl, út 17.5.2005 20:57
Vážený pane kolego Kovalský. Váš článek podepisuji, sám mám podobné zkušenosti. Ve stručnosti si řekněme pravdu - bohužel i mezi námi jsou „lékaři“, kteří patří z kola ven. Ti, kteří Vás napadají sami pravděpodobně patří mezi ně a proto se ozývají dle hesla „potrefená husa nejvíce křičí“. Jako zkušený praktik znám poměry na obvodě i na LSPP, umaštěný, neoholený a neochotný
(unavený) lékař tam nemá co dělat. Sám znám podobné případy ze svého okolí, ale musí to vyhnít. V situaci, kdy ani pacienti ani pojiťovny nemusí vybírat (ani platit) je řešení velmi problematické.
MUDr.Jiří Burda
Nemohu nezareagovat na odpověď MUDr.Kovalského. Jednak vytrhl citaci ze souvislosti, což se nedělá, jednak posléze sám připouští, že si chtěl inkognito cosi zkontrolovat. Proč to nenapsal rovnou? Proč nenapsal, že si jako lékař chtěl zkusit roli pacienta a šel žádat zdravotní péči, i když by si mohl pomoci asi i jinak? Jeho celý článek ztrácí důveryhodnost. Asi nikdo z „kritizujících“ si nemyslí, že je vše a všude nejlepší, bezchybné atd. Ať potom kolega sebere odvahu a napíše toto s plnými jmény místně příslušné Revizní komisi ČLK. Nebo vše sdělí na místě přímo kolegovi (kolegyni). K tomu asi nemá odvahu, tak píše „senzační“ články.