Alena Procházková, absolventka Husovy bohoslovecké fakulty UK v Praze, pracuje v Nemocnici Na Bulovce od roku 2010. „Důvodem mé angažovanosti v Asociaci nemocničních kaplanů je přesvědčení, že při vzniku tak důležité platformy i sebemenší pomoc je potřebná a je samozřejmým vyjádřením sounáležitosti s ostatními průkopníky této křehce se rozvíjející profese,“ tvrdí Procházková.
Asociace má za cíl podpořit vzdělání a osvětu a zabezpečit kvalitní profesionální duchovní a pastorační péči o nemocné, jejich blízké a zdravotnický personál.
Úkolem nemocničního kaplana je pečovat o pacienty a jejich příbuzné a pomáhat jim v nelehké situaci. Péče by se neměla omezit pouze na věřící pacienty, pomocnou ruku může kaplan podat každému, kdo o to projeví zájem. Kaplan by měl v sobě zahrnout dovednosti duchovního, psychologa i sociálního pracovníka, aniž by ovšem zasahoval do kompetencí farářů, psychologů nebo psychiatrů.
V Nemocnici Na Bulovce momentálně působí tři kaplani – Alena Procházková, Jolana Jaczenková a dochází sem v případě potřeby i Jaromír Odrobiňák. Všichni se shodují na jednom: „V nemocnici od nás mohou lidé očekávat hlavně otevřenost.“ Procházková k tomu dodává: „Nemocnice Na Bulovce poskytuje komplexní péči. Důraz je tu přirozeně kladen na léčbu nemoci, tedy na tělesné obtíže. Zároveň se ovšem nezapomíná na to, že pacient je také lidská bytost, která má nějaký vnitřní život a žije v nějakých vztazích.“
„Základem naší práce je spolupráce s lékaři a sestrami. Jde o týmový přístup, abychom věděli o situacích, kdy můžeme být užiteční, kdy můžeme pomoci. Toto se na Bulovce již daří,“ říká Jolana Jaczenková, zástupce římskokatolické církve.
Kaplani v Nemocnici Na Bulovce jsou samozřejmě pro všechny pacienty z celé nemocnice, nicméně jsou oddělení, kde se vyskytují častěji. „Jsou oddělení, kam chodím více, třeba interna, Centrum následné péče či radioterapie. Je to dáno především závažností a charakterem onemocnění,“ doplňuje Procházková.
Mše svatá přímo v areálu nemocnice
Fakultní nemocnice Na Bulovce se vždy snažila zprostředkovat pro pacienty, kteří projevili zájem o uspokojení svých duchovních potřeb v průběhu hospitalizace, návštěvu kněze a pravidelné bohoslužby.
Už po léta tuto službu obětavě plní otec Lukáš Lipenský, člen rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Jedná se o jediný řád, který má původ v Českých zemích a jehož hlavním posláním byla od samého počátku „špitální činnost“.
Pater Lukáš Lipenský slouží každý první a třetí pátek v měsíci mše svaté přímo v areálu nemocnice v budově č. 20 (malý zámeček). Mimoto je schopen kdykoliv přijet za pacientem přímo na oddělení a posloužit mu svátostí smíření (zpovědi) nebo svátostí pomazání nemocných, kterých se pacienti v těžkém zdravotním stavu nebo před závažným zdravotním zákrokem často dožadují.
Kaplan je vázán mlčenlivostí
Nemocniční kaplani jsou vázáni mlčenlivostí duchovních i pracovníka ve zdravotnictví, a proto třetím osobám sdělují jen to, na čem se s pacientem dohodnou. Tato jejich vázanost mlčenlivostí umožňuje zdravotnickému personálu rozvíjet s nimi týmovou spolupráci. K ní patří také možnost nemocničních kaplanů vstupovat na jednotlivá oddělení, případně mít možnost hovořit tam s pacientem v soukromí.
Příklady poskytnutí duchovní péče
Několik příkladů, jak využití nemocničních kaplanů vypadá v praxi. Na jednu z klinik byla přivezena pacientka, u které bylo vysloveno podezření na probíhající domácí násilí, která ona sama z pseudonáboženských důvodů popírala.
Rozhovorem proto nebyla pověřena ani sociální pracovnice, ani psycholog, ale nemocniční kaplan. Na jinou kliniku byl přijat k společné hospitalizaci jako doprovod dítěte i rodič. „Ukázalo se, že ten aktuálně řeší několik osobních problémů, takže jeho přítomnost nesplňuje účel a není dítěti očekávanou oporou.
Nemocniční kaplan provázel duchovním povzbuzováním rodiče a ten pak mohl v důsledku toho dávat potřebnou podporu dítěti,“ vysvětluje Jaromír Odrobiňák. Na další klinice, kde jsou pacientům často sdělovány závažné diagnózy, eventuálně negativní prognózy, byli nemocniční kaplani opakovaně požádání o přítomnost, aby byli pacientům, případně jejich blízkým osobám, k dispozici při vyrovnávání se s emočním chaosem vyvolaným strachem ze smrti, protože lékaři ani sestry nemají pro systematičtější doprovázení dostatek času.