Uběhlo pár desítek let, jsme dospělí a zase nám někdo vtlouká cosi do hlavy. Tentokrát: „Šetřit, šetřit, šetřit.“
Ovšem ono by muselo být napřed z čeho a nebo to šetření musí mít logiku.
Byla jsem na rentgenu plic. Přijdu do čekárny, kde posedávalo asi pět, šest lidí. Někteří byli pacienti, jiní jejich doprovod. U přijímacího okénka bylo prázdno.
Žádný personál. Rozhlížela jsem se, jestli stojím dobře, a když jsem se ujistila, že ano, začala jsem vyhlížet obsluhu. Až po chvíli mi jedna z pacientek vysvětlila, že tatáž sestra, která obsluhuje rentgen přijímá také nás, pacienty.
Opravdu. Po nějakém čase vyšla ze dveří rentgenu sestra a vstoupila do kartotéky.
Už to mi přišlo docela hloupé. Vůči sestře, která lítá od jednoho k druhému, ale i pacientům, které tím zdržuje. Ovšem vrcholem všeho bylo, když tam byli dva hodně staří a těžko pohybliví pacienti. Sanitka je přivezla z domova důchodců, ale bez doprovodu. Tudíž sestra kromě administrativy a rentgenu, musela ještě stíhat pacienty odvést do kabinky, tam jim pomoct se svléknout a poté zase obléknout. Takže zatímco rentgen ostatních pacientů trval pár minut, těchto, byť dvou osob se mnohonásobně prodloužil.
Já nemám nic proti šetření, ale čeho je moc, toho je příliš. A bohužel podobně nesmyslných úsporných opatření je stále víc a víc. A to nejen ve zdravotnictví, ale takřka všude, kde se my, úplně obyčejní smrtelníci ukážeme.