Prof. Šedo uvedl téma, o němž přišli s novináři a zástupci odborné veřejnosti diskutovat také prof. MUDr.
Martin Bareš, Ph. D., děkan LF MU, místopředseda Asociace děkanů lékařských fakult ČR, prof. MUDr. Karel Smetana, DrSc., přednosta Anatomického ústavu 1. LF UK a MUDr. Lukáš Lacina, odborný asistent Anatomického ústavu 1. LF UK a Dermatovenerologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze.
Představitelé fakult se shodli na tom, že učit budoucí lékaře stále považují za radostné a prestižní povolání, nicméně je stále větší problém motivovat adepty medicíny, aby se této zodpovědné úlohy ujali. Podle prof. Bareše ve výběru budoucích škol začínají vyhrávat jiné obory, které více zapadají do materialisticky laděného světa. A pokud si pak budoucí lékař vybírá, kterým směrem půjde, raději volí klinickou praxi. Jejich volba je také důsledkem úzkého propojení fakult a fakultních nemocnic, jež jsou jinými právními subjekty s jinými finančními možnosti. Mladé lékaře tedy ve školské kariéře odrazuje především žalostná finanční situace, která na vysokých školách panuje.
MUDr. Lacina z Anatomického ústavu konstatoval, že učitelé medicíny chybějí úplně všude, ale nejhůře jsou na tom teoretické obory: anatomie, histologie nebo biochemie, kde si vypomáhají kolegy z přírodovědeckých fakult, kteří jsou sice vědecky daleko lépe připraveni než absolventi medicíny, ale chybí jim zázemí, „aby podle MUDr. Laciny věděli, proč učí to, co učí“. Česko už dávno není atraktivní zemí ani pro pedagogy například z Ukrajiny. Za mnohanásobně vyššími platy odcházejí raději do Německa.
„Nastupujícím učitelům dnes můžeme nabídnout tarifní plat 23–27 tisíc Kč hrubého,“ říká prof. Bareš.
Zatímco ve zdravotnictví platy rostou, platy učitelů na lékařských fakultách stagnují. Odborný asistent s ukončeným postgraduálním studiem na lékařské fakultě dostává necelých 30 tisíc Kč.
Zvýšit plat je možné až po dosažení titulu docenta či profesora, po 10–15 letech práce. Docenti berou 45 tisíc Kč, profesoři 50–60 tisíc Kč hrubého.
Zároveň ale většinou pracují jen na částečný úvazek, protože fakulty jejich plat nedokážou pokrýt v plné výši.
Kromě platů se adept akademické dráhy musí také vyrovnat s trnitou cestou odmítnutých žádostí o grant a zamítaných i kvalitních publikací do odborných časopisů.
Kritická je situace ve stomatologii, kde zubní lékaři mohou samostatně pracovat bez nutnosti dalších specializačních zkoušek už po pěti letech, proto je jejich motivace pro setrvání na škole nulová.
Důsledkem podprůměrných platů je nedostatek učitelů, kteří stárnou.
Docentům je průměrně 55 let, 41 procent je staších 60 let a 14 procent je dokonce starších 70 let. Průměrný věk profesorů je 63 let, 60 procent je starších 60 let a témeř 17 procent je starších 70 let.
Pokud budou chybět učitelé, je ohrožena samotná existence fakulty, která je neustále pod kontrolou, jak splňuje akreditace, kolik má učitelů, kolik v jakých kategoriích, jak získává granty.
Jak získat finance?
Lékařské fakulty dostávají na vzdělávání mediků asi dvě třetiny toho, kolik opravdu stojí, zbytek si musejí vydělat samy. Hlavním zdrojem příjmů jsou zahraniční studijní programy, dále vědecko-výzkumná činnost, české i zahraniční granty, jejichž úspěšnost se vzhledem k velké konkurenci pohybuje kolem 5 procent, takže na ně nelze spoléhat. Jde však podle prof. Šeda o začarovaný kruh. Pokud je učitel placený z vědeckých prostředků, znamená to, že se plně nemůže věnovat výuce. Účastníci Medialogů se shodli na tom, že o nedostatku lékařů se hovoří poměrně často, ale nedostatek pedagogů na lékařských fakultách nikoho netrápí. Asociace děkanů lékařských fakult na tento problém často upozorňuje a s ministerstvy zdravotnictví a školství jedná o postupech, jak tento vývoj zvrátit. Výsledkem by měl být společný dlouhodobý plán na finanční navýšení rozpočtů lékařských fakult. Oba děkané pražské i brněnské lékařské fakulty tento plán vítají, i když měl přijít před 15 lety. Mělo by jít o akční plán podpořený vládou. Na jednorázové dorovnání rozpočtů fakult nelze spoléhat.
Záměrem ministra zdravotnictví je zvýšit počet absolventů medicíny o 10–15 procent, přičemž by mohl narůst i počet pedagogů, aby zůstal zachován dostatečný poměr jednoho vyučujícího na sedm studentů. I kdyby ale změny ve financování nastaly okamžitě, ve vzdělávacím systému se projeví nejdříve za šest let.
Další možností je rakouská zkušenost z Grazu nebo Innsbrucku, kde se lékařské fakulty osamostatnily. Podle prof.
Šeda jde o horké téma, které by mohlo být aktuální, pokud by stát nenavýšil rozpočet fakult. Z ekonomického pohledu by to pro fakulty bylo velmi výhodné. Z hlediska hospodaření jsou lékařské fakulty tahouny univerzit.
Univerzity na ně dostávají peníze a lékařské fakulty je pak vracejí univerzitám. Cesta osamostatnění fakult by však podle děkana 1. LF přinesla řadu „administrativně – byznysových problémů“ a možná by to univerzity ochudilo. Také děkan MU připouští, že by přechod fakult z ministerstva školství pod ministerstvo zdravotnictví bylo nesmírně složité a vyžadovalo by změny u celé řady zákonů a ústavy. Podle něj univerzity patří do kamenných univerzit.
Obtížná motivace lékařů
I když se zlepší finanční podmínky lékařů, neznamená to, že noví učitelé automaticky přibudou. Úkolem lékařských fakult je adepty dostatečně motivovat, aby se dokázali pro teoretické obory a základní výzkum dostatečně nadchnout. Jedním z mladých pedagogů, jehož situace na fakultě neodradila, je MUDr. Lukáš Lacina, Ph. D. jemuž se podařilo harmonicky propojit práci na Dermatovenerologické 1. LF UK a VFN v Praze, kde provádí základní výzkum, s výukou odborného asistenta v Anatomickém ústavu. Jde o všestranně prospěšnou činnost. Zároveň o ne úplně běžný model. „Častější je scénář, kdy si kolegové po ukončení postgraduálního studia vyberou klinickou praxi. Klinická pracoviště nejsou propojení vědy a výuky příliš nakloněna.“
Samotné platové ohodnocení mladých lékařů – vědců hraje v motivaci důležitou roli, ale ne zásadní. Finančně musí být pokryt především samotný postgraduální projekt, pro který se absolvent rozhodne. Což potvrzuje prof. Smetana. „Průměrná doba řešení projektu je 3 roky, což je velmi krátká doba, aby si student naplánoval svůj vlastní osud, protože bude studovat minimálně čtyři roky, spíše déle. Mohu přijmout studenta například ve druhém roce řešení projektu, nemusí se však zadařit a na další projekt už nemusím dostat peníze. A najednou studentovi chybějí výsledky, aby mohl úspěšně obhájit.“ Takže i tady panuje nejistota, která spíše odrazuje.
Můžeme nahradit učitele
Na otázku, jestli je možné díky technickým možnostem do určité míry pedagogy nahradit, všichni zúčastnění odpověděli, že si to představit nedovedou. E-learningové programy mohou výuku obohatit, prohloubit, nikdy ji však nemohou zastoupit. Touto cestou se nevydávají ani vyspělé země. Lidský faktor bude ve vzdělávacím procesu vždy zásadní. MUDr. Ledvina připomněl svoji zkušenost ze Singapuru, kde se podílel na založení nové lékařské fakulty. I když nebyl dostatek pedagogů, autority nezvolily náhražkové formy výuky, ale raději pozvali cizince, kteří by zde učili.
Na závěr se debatovalo o nezastupitelné roli základního výzkumu, který tvoří podstatu akademické práce. Prof. Šedo připomněl situaci z onkologie, prof. Bareš zase neurologické objevy, které přispěly k novým terapeutickým možnostem.
Biomedicínská věda, jež se provádí na lékařských fakultách, je podle děkana 1. LF v Česku na velmi dobré úrovni, stále však bohužel nepatříme mezi vědecky významné země. Proto si nemůžeme dovolit, aby se systém rozkolísal tím, že stát odmítá investovat do vědy a vědců.
Zatím fakultám nezbývá než vytvořit co nejvíce motivující prostředí. Ukázat studentům vzájemnou propojenost teorie, klinické praxe a základního výzkumu.
Vědecká práce sice na 1. LF UK není pro studenty součástí základního kurikula, ale pregraduální studenti se zapojují do studentské vědecké činnosti. Od prvních ročníků mohou chodit do laboratoří, kde se naučí základní laborantské práci, a postupně se zapojují do řešení i složitějších problémů. Jejich vyučující by si měli všímat těch nejmotivovanějších a povzbuzovat je v dalším postupu. Jen tak se může udržet kontinuita a zajistit přirozená generační výměna.
Do akademické debaty se zapojil i prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc., který v bodech shrnul základní problémy, s nimiž by si měl stát poradit dříve, než bude pozdě. * Absolutní základ jsou finance. * Lékařů je dost, víc než je průměr zemí OECD, jen jsou špatně distribuováni – chybějí nemocniční lékaři, v ambulantním sektoru jich máme dostatek. * Zvýšit počet studentů ne o 15 %, ale vzhledem k 50% propadovosti v teoretických oborech o mnohem víc. * Praktika by mohli vést i klinici. Lepší klinik, který svým pohledem studenty obohatí, než přírodovědec, který se musí dovzdělat . * Problém je také feminizace medicíny. Ženy míří do ambulantního sektoru, ve škole ani na klinice zůstávat nechtějí. * Ve škole učí ve velké většině stárnoucí muži. Průměrný věk profesora anatomie na 3. Interní klinice 1. LF UK je 69,2 roku, což je alarmující číslo. * Stát potřebuje 10 let na změnu – začít je nutné okamžitě!
Karel Smetana, Lukáš Lacina, Martin Bareš, Aleksi Šedo a Daniel Stach