Případ Terri Schiavové, kterou lékaři po patnácti letech v kómatu odpojili od umělé výživy, analyzovala v posledních dnech řada médií. Čtenář Zdraví.Euro.cz reaguje na rozhlasový pořad, ve kterém se k této věci vyjádřil prof. Vladimír Beneš z pražské ÚVN.
Jiří Votýpka, Jiri.Votypka@seznam.cz
V pondělí jsem málem přišel pozdě do zaměstnání kvůli pořadu Českého rozhlasu 2. V pořadu Host do domu besedoval profesor MUDr. Vladimír Beneš z neurochirurgického oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Co mě tak zaujalo?
Byla to reakce hosta na nedávnou situaci s odpojením pacientky v „beznadějném stavu“ od umělého zavádění tekutin a potravy.
Moc mě překvapilo, že pan profesor se jaksi pochválil, že to u nás a na evropském kontinentě ani není možné, protože sama „lékařská veřejnost“ zhodnotí kvalitu života pacienta a příslušný pacient bez „perspektivy a malou kvalitou života“ je léčen tak, aby přirozeně zemřel.
Dokonce pan profesor uváděl, že u vybraných pacientů je přiřazena k jeho chorobopisu třípísmenná zkratka, to pro ostatní lékaře, aby věděli, že tohoto pacienta není třeba resuscitovat, když by snad k takové potřebě došlo.
U onkologických pacientů je to prý běžné. Možná, že volně by to mohlo být podobné nám známým označením „návrat nežádoucí“. Asi bych i tato vyjádření přešel mávnutím ruky, kdybych se v posledních letech nesetkal s praktickými důsledky této „evropské strategie lékařů“ v případě mé matky a tchána.
Oba nepřežili svůj požehnaný 84.rok života po poslední návštěvě nemocnice. Oba dva zemřeli na pneumonii po 24 hodinách a po 72 hodinách hospitalizace, která byla „nezvládnuta“.
Pan profesor mě uvedl do reality a vysvětlil mi v pořadu, že tam kde není „dostatečná kvalita života“, se prostě nenasadí účinná antibiotika a tak se čeká, zda snad pomohou antibiotika na tu kterou infekci neúčinná.
Je to strašné a to si všichni platíme své lékaře a zdravotnictví poctivě po celý život, dokonce někteří pacienti (včetně těch s“ nekvalitním životem “) svým lékařům věříme.
No nic, i lékaři jsou různí a tak nyní jsem horlivým zastánce přímých plateb lékařům podle jejich nasazení, výkonu a výsledku. Ať přežijí jen ti dobří, hrobaře můžeme platit zvlášť.
prof. MUDr.Vladimír Beneš, DrSc,
Obecně řečeno, člověka potěší a zaujme každá reakce, tedy i negativní. Ale pan Votýpka neposlouchal pozorně - během krátkého času, kde jsem se problematice distanázie (umělému udržování při životě, kdy již tento nemá smysl) věnoval, jsem opakovaně zdůraznil, že mluvím o pacientech s natolik těžkou poruchou vědomí, že nejsou a nebudou schopni komunikovat s okolím, že jejich vyšší mozkové funkce se, laicky řečeno, nenávratně zastavily.
| DÁLE ČTĚTE: |
|---|
| Další články z rubrikyHyde Park čtěteZDE |
Termín „nekvalitní život“ jsem nepoužil, považuji jej za otřesný. Ale termín „kvalita života“ je plně legitimní a v medicíně navýsost důležitý, často používaný a zvažovaný.
Udržovat u výše zmíněných nemocných jejich základní funkce - oběh a dýchání, když třetí základní funkce - vědomí, je nenávratně ztracena, považuji opravdu za nemilosrdné.
Zejména ve vztahu k jejich rodině a okolí. Argumentovat vlastní zkušeností, která s tématem nesouvisí, je neadekvátní. Stejně tak je nesmyslné argumentovat tím, že si všichni platíme zdravotní pojištění.
Pokud je čtenář zastáncem přímých plateb, měl by si zjistit, kolik jaká léčba stojí. Nepředpokládám, že čtenář patří k těm několika málo našim spoluobčanům, kteří by si to mohli dovolit. Ovšem finanční problematika do této diskuze nepatří, sám jsem zastáncem spoluúčasti nemocných. A ke zmíněné zkratce - DNR, do not resuscitate, neresuscitovat. Tak ta k nám přišla z USA.
REAKCE ČTENÁŘŮ Zdraví.Euro.cz
MUDr. Věra Stojová
Neresuscitovat imobilní nemocné s alterací vědomí a nedostatečnou kvalitou života je velmi časté rozhodování lékařů v nemocnicích. Ostatně většina nemocných ,kteří zemřeli v nemocnicích, není resuscitována (stačí porovnat statistiky). Placením zdravotního pojištění si nekupujeme právo na nesmrtelnost, ale na zdravotní péči, která v sobě obsahuje vedle medicíny vítězné i medicínu útěšnou a právo na důstojné umírání a smrt. Nadbytečně agresivní medicína v konečných fázích života nepřináší většinou nic positivního. Po „úspěšné“ resuscitaci těchto nemocných smrt přichází o pár dní a pár desítek až stovek tisíc korun později, často provázena i utrpením. K utrpení nepočítám bolest, tu na rozdíl od mnohého jiného léčit umíme, ale například ztrátu integrity, pocit slabosti, závislosti, důstojnosti, dušnosti…to se léčí špatně. Já sama za sebe si přeji, abych v konečných fázích svého života měla kolem sebe lékaře dostatečně moudré a odvážné, neustrašené a sebejisté, kteří by DNR do mého chorobopisu napsali. Nebo ještě lépe, neresuscitována umřít v kruhu rodiny. Ale to se dnes povede málokomu. A upřímně řečeno, mezi námi lékaři setkávajícími se den ze dne s umíráním, je nás většina…Smrt není zlá, co těžké je, co zlé je, to umírání je.
Uživatel: nepodepsán
Neresuscitovat (DNR) je v chorobopisech běžně uváděná zkratka.
Procházková Věra, nemocnice Sokolov, 7.4. 2005
Vážení, vidím, čtu, že jste pana profesora Beneše vůbec nepochopili. Abych řekla pravdu, nepřekvapuje mne to. Nikdo se nezamyslí nad podstatou toho, co se říká, jen si každý vede svou, myslí si, že tomu rozumí a bohužel vzdělanost ve zdravotní problematice je českému občanovi na míle vzdálená. Poctivě si jeho slova znovu přečtěte a zamyslete se nad sebou. I papež se rozhodl odejít z tohoto světa s DNR a to opravdu nemůžete nikomu podsouvat, že by jej nechtěli zachránit. Je to smutné, ale péči lékařů, kterou v Čechách poskytujeme, si nemůže nikdo z nás zaplatit ani kdyby platil zdravotní pojištění celý život. Nikdy si na ni totiž nevydělal. Je placena pro ty nemocné od těch, co jsou zdraví. Snad pár vrcholových manažerů v posledních letech si to může dovolit. Ale o to tu vůbec nejde. Dejte přírodě a jejím zákonům šanci.
Lenka Kudláčková, 5.4. 2005
Před třemi lety umíral můj manžel na rakovinu. S pocitem, že je „nežádoucí“ skutečně umíral a mě jen mrzí, že si to uvědomoval. Dodnes si pamatuji větu pana doktora, že podávat umělou výživu a dražší antibiotika by bylo neekonomické.
Myslím, že by mělo být věcí pacienta, zda mu stojí za to tady být i třeba jen o šest měsíců déle. Nemělo by záležet na lékařích, jak zrovna vyjdou daný měsíc s penězi.
Moc ráda bych viděla porovnání nákladů na léčení u lidí „z ulice“ a vysokých činitelů nebo příbuzných lékařů se stejnou diagnózou.
Během manželova pobytu v nemocnici jsem zaslechla větu, kterou slyším pokaždé, když jdu k lékaři: nepomohli jsme mu, a to jsme dělali víc, než jsme museli. Mluvil o pacientovi, který byl příbuzným jednoho z lékařů.
David Hošek, 6.4. 2005
Větu pana doktora manžela paní Kudláčkové, že „podávat umělou výživu a dražší antibiotika by bylo neekonomické“, bych doplnil o „nepodávání umělé výživy a účinnějších antibiotik je ovšem úmyslné zabití. Zvolil jsem tuto druhou možnost.“ Neřekl to nahlas, ale z toho co řekl to jednoznačně vyplynulo. Napadá mě z toho, že zdravotnictví je zde pouze pro nás „zdravé a výkonné“, abychom byli ještě zdravější a výkonnější. Ti ostatní jsou jen drobní sponzoři a v určité fázi jejich vleklé závažné nemoci je třeba se jich co nejlevněji zbavovat. Krize zdravotnictví není jen ekonomická, myslím si že je hlavně morální.
(red), www.Zdravi.Euro.cz