Naše společnost je stále více fixovaná na mladé, krásné, úspěšné, podnikavé. Za stáří, nedej bože ještě nemocné, bezmocné či dementní, se stydíme. Termíny odborníků jsou nehezké.
Senilní demence. Presenilní psychózy. Emoční zploštělost. Stařecká nemohoucnost. Jako by samy o sobě už předurčovaly konec. Bývalá paní profesorka z gymnázia své studenty už pár let nepoznává. Netrefí do protějšího obchodu a na ulici se občas svléká z šatů. Kdysi lékárnice, matka zámožného podnikatele, který ji zahrnuje dostatkem všeho, vybíhá každý den před dům a prosí kolemjdoucí o kousek chleba - prý už několik dní nejedla. Sedmašedesátiletý bývalý technický redaktor začal chátrat krátce po roku 1989, kdy došlo k podstatnému zdražení základních životních potřeb a devalvaci úspor. Ve strachu z finančního zruinování se pokusil o sebevraždu. Navzdory léčbě však jeho počáteční deprese vyústila v demenci. Pán prolézá kontejnery, z nichž vybírá papír a doma ho váže do balíků „pro horší časy“. Totéž činí s použitými kelímky od piva či starým nádobím. Na výtky dcery ani manželky nereaguje. K Vánocům jim za poslední úspory daroval 380 svíček a 800 krabiček zápalek, aby jednou měly čím svítit. Demence si nevybírá a mívá podoby různé. Kolik z nás už stálo před následujícím dilematem: Celý život si říkám, že rodiče nikdy nedám do ústavu, ale najednou jsou zcela nesoběstační, bezmocní a já se přitom musím starat o děti a ještě k tomu chodit do práce.
Zazděný kanárek
Někde alespoň trochu pomůže domácí ošetřovatelská péče poskytující sesterské zdravotnické výkony. Na některých místech republiky zase existují denní stacionáře, kde se přes den o stařečky postarají a večer si je můžete odvézt domů. Předsedkyně České gerontologické společnosti MUDr. Iva Holmerová říká: „Dementní pacient potřebuje laskavou a trpělivou péči ve dne v noci. To bývá často nad síly sebevíc milující rodiny.“ Na druhou stranu mohou některé, zvláště počáteční formy demence, rodinný život při troše nadhledu i zpestřit humorem. Leckterý senior zapomíná, co měl právě k obědu, ale s nesmírným zaujetím vám bude do podrobností vyprávět čerstvé drby z roku 1930. Panu Jiřímu K., tesaři z Táborska, je sotva sedmdesát, ale už dlouho neví, kteráže zrovna odbila. Dojí oběd a hádá se, že neobědval, vykoná velkou potřebu a rovnou z WC kráčí pro projímadlo. Nedávno vzpomínal: „Když jsem byl malý, měli jsme doma hartského kanárka. Vydržel to s námi osm let a pak chcípl. Dal jsem ho do plechové krabičky od tátových doutníků a zazdil na půdě, za druhým trámem nad schody, tak metr nad zemí. Tenhle tejden to bude šedesát let, co tam ten chudák odpočívá.“ Syn vzal majzlík a šel otci dokázat, že zase mluví z cesty. Nemluvil. Ve zdi byla zazděná krabička od doutníků a v ní mumijka hartského kanárka. Ale ne každé nemocí poznamenané stáří je tak relativně pohodové. Senilní psychózy znamenají též otupělost, svéhlavost, egocentrismus, depresi, úzkost, plačtivost, apatii, bezmocnost či naopak agresivitu. A také drsnou skutečnost, již konstatuje dr. Holmerová: „Tato choroba není důvodem k pobytu v nemocnici a naopak bývá příčinou nepřijetí do ústavu sociální péče.“ Co pak?
Týrané stáří
Jedna z horších variant je, že se příbuzní stanou necitelnými sobci. JUDr. J. Mach popisuje případ doslova klasický: „V léčebně dlouhodobě nemocných byla hospitalizována svéprávná, plně orientovaná a vcelku vitální stařenka proti své vůli. Příbuzní potřebovali babiččin byt a babička ne a ne umřít. Domluvili se proto s primářkou LDN na babičině nedobrovolné hospitalizaci. Využili lsti a předstírali, že ji vezou na vyšetření do nemocnice. Bez vědomí soudu, proti své vůli zůstala v LDN, byla uzamykána na pokoji, v odchodu jí bylo fyzicky bráněno. Nakonec se stařence podařilo propašovat ven stížnost, kterou sice policie prošetřila, ale spokojila se s vyjádřením primářky, že babička je zmatená a neví, co chce. Teprve, když se do případu vložil agilní syn spolupacientky, dostal se případ k soudu a viníci za mříže.“
Týrání má různé podoby
Ale taková soudní dohra bývá spíš výjimečná. „Ve většině případů právní prostředky nepomohou,“ tvrdí JUDr. Mach. „Trestní zákon pamatuje na týrání svěřené osoby, například dítěte rodičem, pamatuje na týrání zvířete, nepamatuje však bohužel na týrání bezmocné, byť nesvěřené osoby. Navíc je tyto případy těžko prokázat - dějí se většinou beze svědků, v úzkém kruhu zasvěcených a se svědeckou podporou týraného většinou nelze počítat. Starý člověk je totiž mnohdy na týrajících přímo závislý - ekonomicky, fyzicky a kupodivu i citově.“ Ačkoli si možná říkáte, že tím, kdo týrá starého člověka, musí být nutně asociál či vysoce agresivní, necitlivý jedinec, pravda je bohužel jiná. Občas jím je též obětavý, laskavý pečující, zkratkovitě jednající po úplném vyčerpání, kdy nemocný senior vyžaduje tolik péče, že je to už nad jeho reálné síly. Navíc první „rána“ občas přijde právě od pacienta. „Celý den jsem musela být u otce, protože jsem mu musela dávat injekce. Ačkoli už téměř nemohl chodit, dokázal mi dát bezdůvodně pěstí a jednou po mě hodil mísu. Děti se u nás vůbec nechtěly zdržovat, protože byl na ně sprostý. Nikdy se takhle nechoval a já se o něj chtěla postarat až do konce. Jenže jeho stav se zhoršoval a já se navíc dozvěděla, že v posledních dnech, kdy ještě vycházel ven, nějakému podvodníkovi ručil na stotisícovou půjčku. Sama jsem žila na hranici bídy a představa, že budu do konce života splácet tuhle strašnou sumu. Tenkrát jsem otce uhodila a řekla mu spoustu nehezkých slov. Bylo asi pro oba dobře, že se pro něho nakonec našel ústav. Přesto mám stále, tři roky po jeho smrti, výčitky.“
(Marta K., klientka Rodinné poradny)
Místo domova penzión
I mezi nejstaršími občany však najdete požitkáře. Nemají-li děti s časem nazbyt ani dost sil, aby si veškerý komfort obstarávali na vlastní pěst, mohou odejít do domova důchodců. Pardon, do penziónu pro důchodce. První svého typu byl otevřen v Praze-Kosoři. Exkluzivní vila skýtá pohodlné ubytování asi pro dvacet seniorů. Je jednou z prvních vlaštovek bourající zaběhlý systém naší ústavní péče o staré lidi, byť za měsíční poplatek cca 15 000 korun. Místo okázalosti tu najdete spíš laskavost. Rozkošné jednolůžkové pokojíky s televizí, pár dvojlůžáků. „Jediným naším posláním je zpříjemnit těmhle lidem život,“ říká ředitelka Marie Vrzáková. „Neexistuje tu žádný stabilní řád. Každý spí, jak dlouho chce, jí, kdykoli má na něco chuť, někteří jsou tak zhýčkaní, že na nás zvoní i několikrát za noc a my servírujeme. Jídelníček bývá víceméně na přání. Přicházejí sem kadeřnice, manikérky, pedikérky.
*
„Na vesnici bych žádného pečovatele nesehnala. Jeho stav je někdy dosti agresivní, a proto nevím, zda to zvládnu. S penězi musím hospodařit tak, aby vystačily.“
(63letá žena pečující o nepohyblivého manžela trpícího Alzheimerovou chorobou)
„Když jsme maminku po mrtvici brali domů, věřila jsem, že to zvládnu. I když je to práce fyzicky náročná (obracet nehybné tělo, přebalovat, převlékat, umývat), nevadí mi tolik jako psychické vyčerpání. Maminka celé noci prokřičí (je zaopatřená, jen chce někoho u sebe), jinak všechno ze sebe trhá, počurá se, do postele i pustí stolici a ještě ji po sobě rozmaže. Po několika takových nocích jsem u dna a jsem i zlá.“
(56letá žena z malé vesnice)
„O maminku se starám čtyři roky. Je to náročné. Nedokáže chodit, chce však utíkat, je často agresivní a štípe, bije, škrábe, když jí chci posloužit - převléknout, posadit na nočník. Je velice hlučná, když se jí něco nelíbí, křičí, až je to slyšet ven. Děti si kvůli tomu užily dost posměchu ve škole. Abych nepřišla o sluch, tak si musím dávat do uší chrániče.“
(48letá žena pečující o matku se silnou sklerózou)
„Když jsem přivezla matku z nemocnice domů po mozkové mrtvici, nevěděla jsem, co dělat. Neuměla jsem ji krmit, přebalovat. První měsíce matka nemohla skoro ani polykat. Od obvodní lékařky jsem se dozvěděla, že na takto staré paní se nedá nic pokazit.“
(62letá žena pečující o matku po mrtvici)
„Hledala jsem vhodný ústav, kde by tatínek mohl strávit určitou dobu, kdybych byla na dovolené. V jednom mi bylo řečeno - ano, ale pokud si bude pamatovat, kde je jeho postel. Ve druhém řekli - ano, ale pokud můžete zaručit, že odtud neodejde, naše zařízení je otevřené. Nic jsem zaručit nemohla, a tak jsem na dovolenou radši už několik let nejela.“
(46letá žena z velkého města pečující o silně sklerotického otce)
„Stav babičky se výrazně zhoršil. Není schopná se sama najíst, krmím ji většinou vleže. Je obtížné udržet byt bez výkalů. Plenkové kalhotky strhává, se stolicí si patrně hraje, musím ji hledat v kytkách u okna, v nádobí apod. V bytě ji musím zamykat, jinak hrozí prochladnutí, neboť si lehne kdekoliv i polonahá.“
(48letá žena pečující o silně sklerotickou tchyni)
Případy zveřejněné pražskou ambulancí pro poruchy paměti
*
Kde hledat pomoc?
Ocitnete-li se vy nebo váš blízký senior v sociální, rodinné či psychické krizi, lze mj. kontaktovat následující pracoviště, kde vám poradí další postup:
Sociální odbor příslušného městského (obecního, obvodního.) úřadu.
Život 90 - pražské sdružení pro pomoc seniorům (provozuje i telefonní linku Senior - 02/22 22 17 71.
Alzheimerovská společnost (02/83 88 03 46).
Bezplatné právní a sociální poradny při Městských organizacích Svazu důchodců.
Občanská poradna - bezplatná, důvěrná pomoc občanům v jejich obtížích. Funguje zatím např. v Praze, Brně, Děčíně, Havířově, Jihlavě, Plzni., přibývají další.
Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy - hlavní náplní jsou především partnerské problémy, dnes však poskytují pomoc i dalším skupinám klientů. Pro mnohé seniory představují jedno z mála dostupných psychologických pracovišť mimo resort zdravotnictví (funguje téměř ve všech okresních městech).
ROSA - informační a poradenské centrum pro oběti domácího násilí (02/41 43 24 66).
Judita Bednářová, Magazín Práva, 7.9.2002