Pamatujete se na své začátky v roli zdravotní sestry? Kde bylo vaše první působiště?
To víte, že si svoje začátky pamatuji. Nastupovala jsem v roce 1999 do Psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích na oddělení, na němž jsem nikdy pracovat nechtěla (ženské přijímací uzavřené oddělení). Když se na dívám zpětně, byla to asi ta nejlepší škola, kterou jsem mohla dostat. Možná tvrdá, ale zkušenosti, jichž se mi zde dostalo, bych asi jinde získávala hodně dlouho a asi ne tak komplexně. Pamatuji si na svůj první pracovní den, na některé první pacienty, na kolegy, ale třeba také na první úmrtí a na mnoho dalších zážitků. Práce, chápejte povolání, i přes svoji náročnost, mě od začátku neskutečně bavila a zajímala.
Od roku 2009 pracujete ve zdravotnickém zařízení Ministerstva vnitra ČR jako vrchní sestra. Byl to velký rozdíl v práci?
Rozdíl to určitě byl a pro mě značný. Odcházela jsem z ARO a přestup do primární péče se zaměřením na pracovně-lékařskou péči (v dnešní terminologii) byl pro mě šokující. Chyběli mi pacienti, akčnost práce, technika a přímá spolupráce s kolegy při poskytování péče. Ale časem se vše poddalo a našla jsem cesty, jak očekávání a potřeby naplnit i na stávajícím pracovišti. Samozřejmě jsem časem objevila i zajímavosti a jedinečnosti v práci, kterou dělám.
Jaká jste šéfová?
Na otázku by vám asi nejlépe odpověděli moji kolegové. Můžu říct, jaká se snažím být – podporující, chápavá, přátelská, ale nezaměňujte to s měkkostí. Samozřejmě musím být i tvrdá, důsledná, někdy nesmlouvavá, vyžaduji kvalitní plnění pracovních úkolů. Zjistila jsem, že intuice mnohdy nestačí, že skončila éra „intuitivního“ managementu (říká jeden z našich přednášejících na studiu Organizace a řízení zdravotnictví na NCO NZO v Brně – děkuji vám, Pavle) a jsem ráda, že mohu nahlédnout i do oblasti spojené se zdravotnictvím a že mi můj zaměstnavatel studium umožnil.
A jak řešíte případné problémy s podřízenými?
Problémy se snažím hlavně řešit v klidu a lidsky. Rozčilit se umím, to ano, ale vím, že tím absolutně ničeho nedosáhnu. Myslím si, že lidé nechodí do práce s úmyslem dělat chyby či někoho poškodit (třeba i zaměstnavatele), vždy je třeba hledat příčinu, poznat okolnosti a zohlednit je při následném řešení problému. Někdy lze postupovat shovívavě, jindy naopak důsledně a přísně.
Můžete nám přiblížit, jak vypadá váš běžný pracovní den?
Mám asi štěstí, že běžný pracovní den vlastně nemám. Každý den je jiný a díky tomu je moje práce tak pestrá. Mnoho pracovních dní trávím na svém pracovišti v Brně, kde plním úkoly, které jsou jak dlouhodobé, jak i akutní, mnohdy spojeny se zajištěním provozu. Jsem moc ráda, že se dostanu i do terénu, za kolegy na naše další pracoviště, na výuku a v neposlední řadě k pacientům.
Věnujete se také zdravotnické přípravě příslušníků speciálních policejních útvarů. Co to znamená?
Když mi to mé pracovní povinnosti a vedení umožní, moc ráda učím první pomoc, vidím v tom totiž smysl. Učím ráda kohokoliv – děti, dospělé, seniory, každá skupina má svoje specifika… Vzhledem k mému zaměstnavateli mohu pracovat i s příslušníky policejních útvarů, jako jsou policisté na obvodních odděleních, ale také dalšími specialisty – policejními potápěči, psovody či například příslušníky zásahové jednotky. Těm je mnohdy nutné vzdělávání „ušít na míru“. Tito lidé mají bohaté pracovní zkušenosti ze specializovaných oblastí, jež jsou spojené s hlubokou a komplexní znalostí problematiky, včetně první pomoci. Pro mě to znamená, že se na výuku musím připravovat, například získat informace o potápění, dozvědět se něco o zbraních, o práci ve výškách či o poranění způsobená zvířaty.
V roce 2013 jste byla členkou mise Policejního prezidia ČR v Bosně. Co vás k rozhodnutí přivedlo?
Mise v roce 2013 byla první. V té době se řešilo zdravotnické zabezpečení potápěčské mise. Vzhledem k tomu, že mám vystudován obor intenzivní péče a následně jsem v něm i pracovala, padla nakonec volba na mě. Odjet do zahraničí pro mě nebylo úplně jednoduché z mnoha důvodů – nejen pracovních, ale i osobních. Své účasti na misích nelituji, hodně jsem se naučila, spoustu věcí jsem se dověděla i o sobě, poznala jsem zajímavé lidi i zemi, jež je na některých místech stále nebezpečná.
Popište nám své pocity, když jste do Bosny přiletěla.
Jezdili jsme tam vždy auty. Země je hodně podobná té naší, je ale méně spoutaná, divočejší a jsou na ní stále patrné stopy války. Lidé jsou zde milí, přátelští a pohostinní, někdy méně důvěřiví a spíše ostražití. V podstatě nemám žádnou negativní zkušenost. Pohostinnost spojená s vynikající kuchyní byla velmi nebezpečná zejména pro naše figury. Ale teď vážně – kulturním šokem jsem neprošla, cítila jsem se dobře. Navíc jsem tam byla se skupinou moc fajn lidí, na něž jsem se mohla v každém ohledu spolehnout a kteří mi dávali pocit bezpečí.
Co pro vás bylo na misi nejtěžší? Neříkala jste si někdy, že už chcete domů?
Že chci odjet domů, protože je nějaký problém, mě opravdu ani jednou nenapadlo. Běžné těšení se domů, jako z dovolené, je naprosto normální, scházejí vám vaši blízcí, domácí pohoda a soukromí. Já jsem se cítila opravdu dobře a nic jiného mi nescházelo. Nedokážu ani říci, co pro mě bylo nejtěžší. Problémy se snažím řešit a všechny naše potíže v Bosně řešení naštěstí měly.
Vaše práce představuje vypětí a stres. Jak odpočíváte?
Odpočívám ráda a víceméně aktivně – od sportu, přes zahrádku, po práci na domku či péčí o zvířata. Baví mě setkávat se s přáteli. Moje práce je náročná, ale neoznačila bych ji za permanentně stresující. Samozřejmě si ráda sednu se zajímavou knížkou, ručními pracemi, jdu do přírody nebo prostě nedělám nic a jen tak odpočívám, což považuji za příjemně strávený čas.
Bojujete nějak se syndromem vyhoření?
Na otázku jsem už v podstatě odpověděla v předchozím textu. Má práce mě baví nebo se snažím najít cestu a takový pohled, aby mě bavila. V tom je podle mě základ. Vyvažuji práci odpočinkem a čas trávím tím, co mi dodává energii – rodinou, přáteli a kamarády, přírodou, uměním nebo tvořením. Snažím se život užít a prožít, nejen ho přežít.
Dosáhla jste bakalářského titulu a specializace v oborech sestra pro intenzivní péci a sestra pro péči v psychiatrii. Na čem pracujete teď?
Momentálně studuji na NCO NZO v Brně specializační studium Organizace a řízení zdravotnictví. Za setkání s některými lidi a za informace zde získané jsem velmi vděčná.
Působíte také jako lektorka mezinárodního humanitního práva. V čem vaše činnost spočívá?
Působím zejména jako lektorka první pomoci a zastupuji Český červený kříž ve FAEEN (First Aid Education European Network). Co se týká mezinárodního humanitárního práva, lektoruji ho nyní z časových důvodů minimálně, ale stále mě zajímá. Jsem ráda, že jsou věci, které u nás řešit nemusíme. Zlí jazykové tvrdí, že právo je špatně postaveno. Nemyslím si, že tomu tak je, jde o chování lidí a jejich respekt k právním normám (vždyť žádný zákon nezastaví vypálenou střelu, neodpálí minu, vše je o lidech a nutně to neznamená, že „pravidla“ jsou špatná).
Kterými cizími jazyky hovoříte?
Při setkání s některými lidi mám pocit, že zejména češtinou… To byl, samozřejmě, pokus o vtip. Učila jsem se angličtinu, francouzštinu, ruštinu, prošla jsem základy němčiny a portugalštiny. Ve světě se neztratím, ale jde o znalosti, jež se musí udržovat a o to se stále snažím. Na druhou stranu, pokud se lidé chtějí domluvit, vždycky si najdou způsob, jak to udělat. Každý jazyk vám dává možnost poznat i jinou kulturu, což je obohacující.
Ve zdravotnictví pracujete téměř dvacet let. V čem se postavení sestry za tu dobu nejvíc změnilo?
Podle mého názoru jsou sestry dnes vzdělanější, sebevědomější, samostatnější, už nejsou jen pouhou pomocnicí lékaře a „holkou pro všechno“. Aktivně se podílejí na péči a řídí ošetřování, spolupracují dle svých kompetencí na léčbě. Rozhodně jako sestry máme větší možnosti, širší uplatnění i kompetence, dostupnou širokou škálu informací, lepší materiály a dokonalejší technické vybavení. Má to i svá negativa – velkou náročnost profese, jež začíná už u studia, nárůst „papírové“ práce a další zátěže, které jsou na sestry i jiné zdravotnické pracovníky kladeny.
Co byste sestrám nejvíce přála?
Abychom se nebály a byly hrdé na profesi, kterou vykonáváme, vždyť za námi stojí spousta skvělé práce. Abychom své povolání dělaly se stejným nadšením a ochotou a aby naše práce byla dobře oceňována jak pacienty, kolegy, s nimiž spolupracujeme, širokou veřejností, ale také i finančně. Zkrátka – aby toto krásné povolání mělo prestiž, kterou si zaslouží, byl nás dostatek a měly jsme klid a podmínky pro naši práci, byly jsme motivované a spokojené. Omlouvám se kolegům mužům, platí to samozřejmě i pro ně… Dotaz byl ale na sestry a i proto ta „y“. Děkuji za rozhovor.
Jitka Fikarová na výcviku
Jitka Fikarovás úsměvem před minovým polem
Kamila Nývltová, Jitka Fikarová a Václav Noid Bárta při vyhlášení Sestry roku 2015