Ministru Davidu Rathovi se v těchto dnech daří naplnit plán na ovládnutí zdravotnictví. Nic nevysvětloval, nikoho ani nepřesvědčoval, promyšlenými kroky prostě získal moc ve složitém prostředí bílého rezortu.
Kam tedy naše zdravotnictví povede? Tak zní logická otázka, odpověď však od něho nečekejme. Rath má pro svůj vzestup jednoduchou a účinnou metodu.
Využil finanční krize v rezortu a nabídl se sociálním demokratům jako ten, kdo pomůže. Pak využil možnosti, které nabízí role krizového manažera. S nikým se neradí a podle situace prosazuje svou.
Nejdříve vyhlásil nucenou správu nad VZP, pak před očima překvapených poslanců ODS ovládl zaměstnanecké pojišťovny a zabránil krajům převést nemocnice na akciové společnosti.
Naposled v sobotu překonal počínající revoltu v lékařské komoře a zajistil funkci prezidenta svému spojenci, odboráři Milanu Kubkovi.
V ruce má všechny trumfy a zřejmě jen formalitou bude úterní mimořádná schůze sněmovny, která má odvolat ředitelku VZP Jiřinu Musílkovou a místo v čele pojišťovny předat Josefu Čekalovi, dalšímu z věrných.
Krizový manažer Rath využil mimořádnou pravomoc k tomu, aby získal nad zdravotnictvím neomezenou kontrolu. Nelze mu však vyčítat, že dělá jen to. Také škrtá výdaje jako dosud nikdo před ním. Nemocnicím, a hlavně ambulantním lékařům nařídil přísné stropy, kolik smějí utratit.
Ještě tvrdší byl ve škrtech ve výdajích za léky a v maržích lékáren. Sníží příjmy lékárníků, zvýší doplatky pacientů, možná se také omezí dostupnost péče.
Ale krizový manažer může jednat podle pravidla „když se kácí les, lítají třísky“.
Krizový manažer v akci
Bylo by snadné kritizovat občanské demokraty za to, že se nedokážou bránit. Skutečně se dopustili chyb, v principu to ale mají těžké. Když se snaží Ratha znemožnit a vyvolat proti němu protesty, prohlubují tím krizi a paradoxně jeho pozici ještě posilují.
Také hrozící protesty lékařů mu jenom pomohly. Operativně získal od vlády několik miliard. Nejde jen o předsunutou třímiliardovou platbu za státní pojištěnce, kterou dostávají pojišťovny každý rok v lednu.
Stát chystá ještě další mimořádnou dotaci čtyř miliard. Předchozí ministři žádali o podobnou pomoc třeba rok, Rathovi stačil týden.
Patří ke stylu krizového manažera, že nereaguje na to, kam by vlastně chtěl svůj podnik dostat. Nemá čas, prostě bojuje s krizí. Kdyby představil jasný plán nebo koncepci, přiznal by tím, že největší potíže vlastně už skončily.
Jeho pravomoc by se potom mohla omezit. Ale když udrží zdání krize dost dlouho, může změnit podnik ke svému obrazu a stát se nepostradatelným.
Otázka, kam míří pod Rathem zdravotnictví, přesto zůstává a odpověď je také k nalezení - ve volebním programu ČSSD, jehož zdravotnickou část psali rovněž lidé od Ratha.
Je až komické číst odstavce, kdo bude lékařům víc platit: stát, živnostníci, zřejmě i pacienti. Vše se děje v zájmu jedné profesní skupiny, aby měla co nejvíc peněz.
Nedá se příliš namítat. Ať mají doktoři lepší platy! Přesto vzniká trochu nepříjemný dojem. Každý člověk přece do zdravotního rozpočtu přispívá, protože chce solidárně pomoci vážně nemocným.
Teď je však svědkem trvalé krize, která je sotva něčím víc než rvačkou o moc a peníze. Není pochyb, že v delší perspektivě to povede k omezení solidarity. Nad tím rizikem by se měl ministr zamyslet.
Petr Holub pro Respekt