OTÁZKA: Co vás přivedlo ke kariéře dětského chirurga?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Už jako dítě jsem tančil v dětském folklorním souboru a od 15 let mě lákalo pracovat s dětmi jako taneční instruktor, dodnes jsem ve vedení souboru Javorníček. Brzy mi tedy bylo jasné, že budu pracovat s dětmi i v zaměstnání, byť jsem zpočátku nevěděl, zda půjde zrovna o medicínu. Také to se ale brzy rozhodlo, protože k tomuto oboru mě relativně brzy cosi táhlo, už ve školce jsem „léčil“ indiány a měl jsem i takovou přezdívku.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Kdy padla definitivní volba na dětskou chirurgii?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Při studiu medicíny mě ve 4. ročníku přivedlo k dětské chirurgii šťastné setkání s profesorem Petrem Gálem, tehdejším přednostou kliniky v dětské nemocnici, který se také pohyboval v oblasti folkloru. Potkali jsme se na nějaké akci, já začal pomáhat v rámci praxe na klinice a zároveň jsem v oboru pracoval na studentských vědeckých projektech. Když jsem ukončil studium, bylo jasné, že nastoupím na kliniku k profesoru Gálovi. Dnes už na ní působím 11 let.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Jaké byly vaše první medicínské zkušenosti s dětskými pacienty?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Ty úplně první jsem získal již ve 3. a 4. ročníku medicíny, kdy jsem jezdil s dětmi na tábory a lyžařské výcviky. K setkání s prvním závažným úrazem dítěte však došlo až bezprostředně po mém nástupu na kliniku a nebyl to nijak zvlášť extrémní zážitek, od počátku jsem byl rád, že mohu dětem pomáhat. Vnímám velmi intenzivně, jak dětští pacienti bezprostředně reagují. K určité změně v emocích u mě došlo, když se mi narodily vlastní děti; tehdy jsem začal u pacientů hůře psychicky nést některé závažné diagnózy, zvláště ty, kde nebyla naděje na vyléčení.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Můžete definovat základní předpoklady, které by měl mít začínající lékař, který se rozhodne věnovat dětské chirurgii?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Dětská chirurgie je specifická – ve srovnání s dospělými je operovaných dětí trochu méně a není možné si vybrat jeden typ specializace, ten si nacvičit a pak dělat dobře celý život. V našem oboru je naopak nutné zvládat širokou škálu diagnóz – od úrazů přes náhlé břišní příhody až po nádorová onemocnění. Ta škála člověka přivede k potřebě stále se dovzdělávat a být i trochu improvizátorem. Dětským chirurgem by měl být člověk, který má o obor výrazný zájem, dospěje k němu po zralé úvaze a má trpělivost. Je totiž daleko jednodušší vysvětlit diagnózu dospělému než dítěti, a nejtěžší je vysvětlit vše rodičům, kteří jsou ve stresu a potřebují uklidnit. Takový doktor tedy nesmí být cholerik, i když je zde mnoho příležitostí, kdy se dá vybuchnout; to ovšem léčbě vůbec neprospívá.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: V čem je jiná komunikace s dětmi a jejich rodiči?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Je velmi specifická a myslím si, že hlavně podle úrovně této komunikace veřejnost rozlišuje dobrého a špatného lékaře. Není to sice úplně fér, ale dovedu to pochopit, protože pacient je v situaci, kdy mu není dobře, je podrážděný a má na to nárok. Pokud je ale podrážděný i lékař, dojde ke střetu a výsledek nemůže být dobrý. Lékař si musí uvědomit, že jsme to my, kdo má v rukou řešení, a my tedy musíme být ti klidní. Na naši obranu ovšem musím říci, že práce je někdy tolik, že ve sledu všech povinností není fyzicky možné být stále usměvavý – i ten nejhodnější doktor občas nedokáže zachovat vlídnou tvář. Přesto po všech zaměstnancích na klinice chci, aby se snažili zachovat klid a k pacientům byli milí. Tím moudřejším má být v jakékoli situaci lékař – v léčebném schématu je nezbytné, aby komunikace probíhala na úrovni a aby byla ze strany lékaře vedena profesionálně.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Komunikační dovednosti se dnes vyučují, existují různé manuály a poučky. Stačí v tomto směru vzdělávání, nebo je třeba i vnitřní dispozice jednotlivců?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Nácviky a vzdělávání určitě mohou pomoci, například ukázat, jak se lze v různých situacích správně zachovat. Algoritmy lidského chování jsou totiž vesměs podobné. Některý rodič ke komunikaci přistupuje s tím, že bude a priori nepříjemný, jiný je jen zvědavý a tím může působit nepříjemně, další je pasivní… V takových schématech tedy psychologická průprava může pomoci. I tak ale 90 procent výsledku záleží na osobě lékaře. Odstup by však měla mít i veřejnost – je přece otázka, zda by se člověku, který dokáže zachránit život a zdraví dítěte, nemělo alespoň částečně tolerovat, že je třeba po lidské stránce méně komunikativní typ. Rozhodně by ovšem nějaká psychologická průprava měla být uplatněna, i když na lékařských školách bohužel zatím nic takového není. Pokud si ovšem člověk nenese základ pro tyto schopnosti ve svém charakteru, nepomůže ani školení.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Setkáváte se s konflikty, když komunikujete například s rodiči dítěte, jehož život je v ohrožení?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
V situacích, kdy jde o život, ke kolizím s rodiči nedochází, v takových případech lékař vyhrocení situace ani nepřipustí. Problémy spíše nastávají, když léčení trvá dlouho, například je nutné opakovaně operovat nebo léčba není bezprostředně úspěšná. Tam někdy nastupují vyhrocené emoce, nemocnici se dnes nezřídka vyhrožuje soudem a žalobami. Podat trestní oznámení u nás může bezplatně kdokoli a děje se to stále častěji. Také se vyhrožuje odchodem na jiné pracoviště, což lékař nechce připustit z odborného pohledu, zvláště když necítí pochybení. V situacích, kdy se pacient musí potýkat s dlouhodobou léčbou, někdy rodičům nedokážeme dost dobře vysvětlit, že to není naše vina, ale že příroda prostě nechce.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Zaznamenáváte nárůst počtu stížností?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Ano, jejich počet roste a je to zřejmě tím, že zahájit řízení je velmi jednoduché. Lidé navíc stále častěji berou lékaře jako běžnou službu, ne jako poslání – stěžují si na opraváře televize a stejně si stěžují na lékaře. Jsem z toho trochu smutný, někdy jde totiž o nehorázné hlouposti. Pro lékaře to znamená značnou administrativní i psychickou zátěž – prostudovat celý případ, napsat vyjádření, věnovat čas jednání… to spotřebuje dost energie, protože i tady je třeba se vyvarovat chyb.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Jak dopadá řešení takových situací?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Abychom neriskovali průtahy, často se snažíme vše vyřešit v omluvné diskusi, i když víme, že chyba není na naší straně. Pro lékaře, který ví, že nic nezanedbal, je to vlastně hrozné…
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Léčení dětských pacientů je jistě náročnější na emoce, což už jste sám zmínil. Jak se vám daří kombinovat tyto nároky s chirurgickou praxí, kdy je třeba se od různých pocitů oprostit?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
To se dařit musí. Rozhodování o tom, zda přistoupit k chirurgické léčbě, je u dětských pacientů jiné než u dospělých, my tento krok daleko více zvažujeme. Pokud není zbytí a o zákroku je rozhodnuto, přepíná se mi vztah k pacientovi jen do technické roviny a žádné emoce již do toho nevstupují. Určitou výjimkou jsou případy s velmi špatnou prognózou nebo když dítě přijde k úrazu, u kterého během operace zjistíme, že nepůjde vyřešit. V okamžiku, kdy se pacient vrátí na lůžko, se emoce vracejí a zase k pacientovi přistupuji individuálně. Z toho pak plyne například to, kolikrát se během dne k pacientovi vracím, co pro něho udělám mimo léčebné záležitosti, jestli mu třeba slíbím přinést nějaké věci. U dospělých to tak nebývá, zato osobnost dětí si více pamatujeme, známe jejich koníčky nebo to, co mají rády, vztah je prostě osobnější.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Lze stručně definovat medicínská specifika dětské chirurgie?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Do oblasti naší péče patří děti od narození do 19. roku věku, tedy od nejmenších miminek po dospělé jedince. Další specifikum představují diagnózy, z nichž některé se u dospělých pacientů ani nevyskytují – může jít například o vrozené vady, nádory typické jen pro dětský věk, úrazy typické pro určitý věk. Navíc si musíme být pořád vědomi toho, že pracujeme s tělem, které je neustále ve vývoji, roste a mění se. Musíme proto používat takové postupy, které například nezabrzdí růst kostí nebo markantně nepoškodí orgán, který se teprve vyvíjí.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Jak vnímáte technologický pokrok ve svém oboru?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Používají se méně invazivní techniky a přístupy se snažíme volit co nejšetrnější, abychom nenarušili vývoj orgánů. Jedná se například o miniinvazivní osteosyntézu bez porušení kožního krytu, používáme endoskopické techniky při operacích hrudní a břišní dutiny nebo perkutánní procedury. Je také potřeba jemnější práce. Převratné změny se v oblasti techniky a postupů v dětské chirurgii neobjevují, u dětí se aplikuje totéž, co funguje u dospělých. Pokrok je ale vidět u chirurgických nástrojů, jde například o jejich velikost – firmy dnes umějí vyrobit dvoumilimetrové laparoskopické nástroje, máme k dispozici menší pracovní porty s optikou, úrazy řešíme miniaturními šrouby. Technika jde jednoznačně kupředu, pomáhá nám a musíme ji sledovat.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Dají se popsat typické úrazy podle věku dětí?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Do prvního roku života jde často o následky pádů na hlavu, rodiče se o děti starají na stolech nebo na vysokých pultech a při troše nepozornosti jim spadnou. Pády končí nejčastěji zraněním hlavy, protože je největší a nejtěžší. Denně ošetříme několik desítek zranění tohoto typu. V předškolním věku přicházejí na řadu popáleniny a zlomeniny předloktí a dolních končetin, u školních dětí pak dopravní úrazy z cyklistiky, ale je zde i velká četnost střetů s auty, protože se teprve učí orientovat v dopravním provozu; jde tedy o zlomeniny a poranění břicha. Typickými problémy adolescentů jsou takzvané vysokoenergetické úrazy vzniklé kvůli rychlé jízdě, ať už na kole, snowboardu nebo v automobilu; jde pak o poranění velkých kostí, hlavy, hrudníku a břicha.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Jaký máte vztah ke sportu jako chirurg, který se setkává s takovými případy?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Nemám problém s tím, že děti sportují, ale musí to mít svá pravidla a nesmí to být na úkor fyziologického vývoje. Zcela nesouhlasím s vrcholovým sportem dětí, kdy dochází ke každodennímu přepínání svalů, jež teprve rostou. Pak rodičům jen těžko vysvětlujeme, proč má dítě chronické bolesti velkých kloubů a že se problému nezbaví, dokud tělo nepřestane přetěžovat. Druhým aspektem sportu jsou úrazy. Tady říkáme – sport ano, ale se zajištěnou bezpečností, na bezpečném místě, s ochrannými pomůckami a tak dále.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Jste také odborným garantem projektu Monkey’s Gym zaměřeného na cvičení dětí…
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
To je jedna z aktivit, které jsou k dětem šetrné. Svědčí o tom i přístup autorů projektu, kteří mě před jeho zahájením oslovili a chtěli vědět, nakolik je pro děti zdravé cvičit, jaké komplikace mohou nastat u rostoucích dětí a tak dále. Příjemně mě překvapilo, že než někdo na takové aktivitě začne vydělávat, chce zjistit, co je pro který věk vhodné. Doufám, že tak budou postupovat všichni cvičitelé s dětmi.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Jak vidíte z pohledu své profese současnou dětskou populaci?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Dá se říci, že je obecně lenivější a méně připravená na fyzickou zátěž, proto je pak i náchylnější k úrazům. Kdyby záleželo pouze na tomto faktoru, úrazů by jen přibývalo, naštěstí se ale zvýšil i důraz na prevenci a to znamená jejich stejný nebo mírně klesající počet. Vedle velké části dětské populace, která je méně pohyblivá, jsou zde i extrémy, kdy jsou děti nuceny k vrcholovým výkonům, jak už jsem zmínil. Děti přitom nemohou podávat žádné velké výkony a mají své limity – nemohou být například dvakrát denně na ledě. Někdy mi to připadá šílené. Když takové dítě ošetřujeme, často vnímáme, že je do vrcholového sportu tlačeno ze strany rodičů. Takto vrcholově zatížených dětí naštěstí není mnoho.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Jste nejmladším profesorem medicíny u nás. Jak se vám podařilo toho dosáhnout?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Bylo to díky souhře náhod a také prostoru, který jsem dostal, abych to mohl realizovat. Podmínky pro získání profesury nejsou v našem medicínském prostředí nijak nesplnitelné a můj učitel profesor Gál mi to umožnil jak časově, tak materiálně. Pokud jde o věk, dříve u nás platilo, že profesor je starší důstojný pán. Když se dnes ale podíváte po světě, akademická a vědecká činnost je daleko více orientována na mladé lidi – je třeba více pracovat, míň spát a mít nápady a invenci. To jsou spíše charakteristiky mladších lidí. Podle mne je to orientace správným směrem a mladých docentů a profesorů bude i v této oblasti určitě přibývat.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Co znamená profesura pro vaši klinickou praxi?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Lidé spojují profesorský titul s medicínskou prací, ale v tomto směru je podle mne potřeba udělat určitou osvětu. Profesor je akademickou funkcí – učí studenty, předává znalosti, pracuje na výzkumných projektech, má všeobecný přehled v oboru. V našem prostředí je také akademická hodnost nutná, aby člověk mohl řídit kliniku. To, že profesor funguje i v klinické práci samotné a léčí pacienty, ale znamená jen to, že dělá medicínu stejně jako ostatní lékaři. Na naší klinice je spousta lékařů, kteří řadu operací umějí daleko lépe než já, protože je provádějí často a věnují se jim celý život.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Na co se zaměřujete ve vědeckovýzkumné oblasti?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Navázal jsem na myšlenku profesora Gála, která vychází z toho, že jedním z orgánů, které v dětské chirurgii nesmíme poranit, je dětská kost. Pokud ji totiž v určitém místě porušíme, už dál neporoste, což je katastrofální, zvlášť pokud jde o malé dítě. To se ale přece jen stává – ať již kvůli úrazu nebo chorobě. Vybrali jsme tedy určitou skupinu kmenových buněk jiného typu, než je „slavná“ embryonální buňka – šlo o buňky, které jsou lépe dostupné. Jimi jsme pak opravovali poškozenou chrupavku, ze které kost roste, dařilo se to na zvířatech a v mnoha studiích to bylo prokázáno. To byl náš hlavní objev. Pokud by se jej podařilo uvést do praxe, budou mít spousty dětí šanci, že jim poškozenou růstovou ploténku opravíme a porostou dál.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Navštívil jste řadu zahraničních pracovišť. Jak je na tom dětská chirurgie v České republice ve srovnání se světem?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
U nás máme identické technické možnosti jako jinde ve vyspělém světě, ale zázemí je poněkud horší. Čeští lékaři jsou výrazně limitováni tím, kolik mají vedlejší administrativní práce. Ve Spojených státech amerických nebo Velké Británii neexistuje, aby chirurg musel tolik papírovat jako my; ekonomickou stránku a rozpočty tam řídí ekonomové a doktor se nemusí zabývat tím, jestli má na stříkačky a další materiál.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Vnímal jste nějaké výrazné rozdíly v klinické praxi?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
V některých zemích je jiný systém organizace zdravotní péče. Ve Velké Británii jsem se setkal s rezidentským systémem péče, v jehož rámci jsou dětští pacienti rozeseti po nemocnici, kde jsou s nimi na pokojích rodiče. Dětský chirurg si je pak individuálně obchází. V rámci uzavřeného systému, který je standardem u nás, jsou všichni pacienti soustředěni na oddělení dětské chirurgie, kde se o ně stará skupina chirurgů. Rezidentský systém je podle mého názoru lepší v tom, že za každého pacienta odpovídá konkrétní lékař a věnuje se mu individuálně, což prospívá i lepší komunikaci. Péče v uzavřeném systému závisí na střídání lékařů. U nás na klinice se alespoň v ambulantní sféře snažíme, aby se u závažnějších případů pacientovi po celou dobu věnoval vždy jeden lékař. Pokud jde o typy výkonů nebo způsoby operativy, technologie se používají v Evropě i Spojených státech amerických stejné. Viděl jsem práci v Londýně, Los Angeles, ale asi nejbližší mi byla práce kolegů ve švýcarské Basileji, kde jsem byl na stáži. Navíc mě tam zaujala přátelskost a bezprostřednost lékařů. Nevím, jestli je to dáno ekonomickou stránkou věci, ale tamní lékaři jsou očividně v pohodě, nemají žádný vedlejší stres a věnují se jen nemocnému dítěti.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Můžete říci něco o svých koníčcích a zálibách? Zmínil jste již folklorní soubor Javorníček, stále se mu věnujete?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Na prvním místě je to pořád určitě folklor, aktivně tančím v dospělém souboru Javorník, folkloru se ale věnuji i pasivně – rád navštěvuji vydařené folklorní festivaly. Vazbu na region, ze kterého valašský folklor vychází, přitom nemám a do Javorníčku jsem začal chodit jako Brňák vlastně náhodou – choreografka souboru se znala s mojí maminkou a doporučila jí, abych se přihlásil; naši to zkusili a jsem jim za to vděčný. Kromě folklorních aktivit rád sportuji, věnuji se badmintonu a golfu, lyžuji, jezdím na české řeky. Také rád cestuji, k tomu je moje povolání obzvlášť dobré, cestování k němu patří vzhledem k účasti na zahraničních kongresech a stážích. Projel jsem Evropu a několikrát byl v USA, těším se na další cesty.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Máte malé děti. Promítá se nějak vaše profese dětského chirurga do rodinného života a jejich výchovy?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Nevím, jestli je to nějaká psychologická danost, ale v okamžiku, kdy přicházím domů, přestávám být lékařem, a dokonce jako bych přestával mít i lékařské vzdělání. Kolikrát bych například jel s dětmi do nemocnice, ale manželka, která je v medicíně naprostý laik, mě usadí a řekne, ať jsem v klidu. Jindy mám naopak pocit, že se nic neděje, a ona správně rozhodne, že je potřeba zasáhnout. Rodinný život mě od profesionálních deformací úplně očišťuje a rozhodně nemám tendenci být lékařem svých dětí. Na to mám spolužáky a kamarády a je to tak podle mne správně.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Pocítil jste naopak vliv rodiny ve své profesi?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Velmi mě ovlivnilo, když se narodila první dcera a v téže době jsme operovali miminko, které se narodilo s neléčitelným nádorem. V tom momentě jsem poznal krutost oboru. Do té doby jsem bral pacienty případ od případu, ale tehdy jsem si uvědomil, v jaké situaci jsou rodiče toho dítěte, a změnilo mě to.
10.10.2013 12:12:36
OTÁZKA: Chcete nějak výrazně ovlivnit směřování svých dětí?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Ladislav Plánka, Ph. D.
Folklor jim určitě doporučím, protože je to ideální forma zdravého pohybu ve zdravém množství – v souboru se od nich nechce žádný abnormální výkon, ani vytrvalostní, ani pohybový. Navíc se ocitnou v kolektivu, který je již selektovaný, pokud jde o osobnosti. Folklor totiž chce trochu sociální inteligence, aby jej člověk přijal za svůj, potkají se tam pak lidé s podobným myšlením. Například skupina mých nejbližších přátel je tvořena kamarády, s nimiž jsem v Javorníčku začínal, známe se tedy přes třicet let a máme spoustu společných témat. Sport dětem nutit nebudu, protože ten vrcholový opravdu nemám rád a rekreační si najdou samy. Pak jim nebudu bránit. A pokud jde o profesi lékaře, žádnou ze svých dvou dcer nebudu v tomto směru jakkoli ovlivňovat. Rád jim předám, co je na medicíně krásné, ale i to, kde umí být krutá.
10.10.2013 12:12:36