Na konci září tohoto roku porodila matka, jež chce zůstat v anonymitě, dceru Adélku. Třetí den po porodu se obrátila na Fond ohrožených dětí a předala jeho profesionální rodině dítě na dobu, než bude nalezena vhodná adoptivní rodina. Sociální pracovnice dítě umístila do kojeneckého ústavu. Přitom se matka obrátila na fond právě s prosbou: „Prosím, nenechejte moje dítě dát do kojeneckého ústavu. Mám ho moc ráda, ale nemohu se o ně starat.“
Pokud porodí matka v české republice „nechtěné“ dítě, je obvykle postavena před dvě možnosti: porodit v porodnici a dítě nabídnout k adopci či porodit tajně a dítě nechat na místě, kde ho někdo najde. V obou případech skončí miminko v kojeneckém ústavu. Matka Adélky se pokusila dosáhnout toho, aby dcera, o kterou se nemůže starat, šla rovnou do rodinného prostředí. Proto je předala Fondu ohrožených dětí. Proč se tak úzkostlivě snažila ušetřit své dítě ústavní péče?
ZÁŽITEK NA CELÝ ŽIVOT
Důvod je prostý. Přestože se o dítě nechce nebo nemůže starat, chce mít jistotu, že se Adélce dostane té nejlepší péče. Dítě ve věku do tří let, které je odebráno matce a není mu zabezpečeno jiné citové zázemí, zažívá takové stavy, jež jej nesmazatelně poznamenávají na celý život.
Tým anglických vědců zkoumal chování dětí do dvou let věku odebraných matce a umístěných v ústavech. Dítě zpočátku křičí a čeká, že k němu matka přijde jako kdykoliv před tím. Protože se nic takového nestane a nikdo se mu intenzívně nevěnuje, odvrací se od okolí. Již po několika dnech se stává melancholickým, apatickým a leží netečně v postýlce s očima doširoka otevřenýma.
V šedesátých letech natočili tvůrci československé televize dokument Děti bez lásky, ve kterém srovnávají vývoj dítěte (od narození do tří let) v úplné rodině a v ústavní péči. Rozdíl mezi těmito dětmi byl propastný. Zatímco holčička, jež vyrůstala s mámou, vyprávěla ve třech letech pohádku o Karkulce téměř sama, na stejný námět reagovala holčička vyrůstající v ústavu slovy typu „kytyška“, bez jakékoliv schopnosti zformulovat větu. Dívka vychovávaná v rodině měla vztah k věcem, zatímco ústavní děti začaly v okamžiku, kdy se vychovatelé vzdálili, hračky rozbíjet. Nic nebylo jejich, nemohly si k věcem vytvořit vztah. Holčička v rodině odpozorovala citové návyky, zatímco dítě v ústavu se mohlo naučit pouze povrchní sociální reakce, protože nedostalo možnost vytvořit si ke komukoliv hlubší vztah. Nebylo toho pak schopno ani v budoucnu.
Hrozivé jsou závěry výzkumů české psycholožky prof. PhDr. Jarmily Koluchové, CSc., která vyšetřovala děti v ústavech sociální péče pro mentálně postižené. Zjistila, že čtvrtina dětí zde umístěných je normální nebo jen lehce postižená. Protože však vyrůstaly od narození nebo od útlého věku v ústavní výchově, byly natolik deprivovány, že navenek působily jako nevzdělavatelné. Ve třech letech byly proto s diagnózou imbecilita navrhovány do ústavů sociální péče.
To jsou nejstručnější fakta, jak se odráží pobyt v ústavu na dětech v nejútlejším věku. U dětí do tří let zanechává však i několikatýdenní pobyt v ústavním prostředí neodstranitelné následky na psychice. Diagnóza se jmenuje citová deprivace.
RODINA, NEBO KOJEŇÁK?
Adélku matka předala Fondu ohrožených dětí ve víře, že dítě do kojeneckého ústavu nepůjde, protože podle zákona o rodině: “… je soud povinen před nařízením ústavní výchovy zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí, která má přednost před výchovou ústavní. Vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud svěřit dítě do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, jestliže tato osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy.“ Fond ohrožených dětí má profesionální zaměstnance, kteří jsou schopni se v rodinném prostředí o takové děti na přechodnou dobu postarat. Jsou prověřeni psychologickými testy i praxí. Matka jim čtyřdenní Adélku předala.
K dítěti přivolaná pediatrička však navrhla hospitalizaci v nemocnici, protože holčička neměla po porodu doma odborně ošetřený pupík. Z nemocnice byla další den již pětidenní Adélka na pokyn sociální pracovnice převezena do kojeneckého ústavu.
Adélka dostala ještě jednu šanci: když jedna z rodin zařazených do oficiálního pořadníku čekatelů na dítě požádala o svěření Adélky do „péče třetí osoby“. Je to forma náhradní rodinné péče a rodina splňovala všechny zákonem stanovené podmínky. Byli i ochotni přistoupit na riziko, že matka se o dítě přihlásí. Soud však jejich žádost zamítl. „Zdravotní stav dítěte a nutnost provádět vyšetření brání tomu, aby bylo svěřeno do péče laických osob.“ Podle lékařské zprávy však byla Adélka v dobrém stavu. Soud vydal zamítavé rozhodnutí i bez ohledu na to, že budoucí matka byla ochotna vzít si dovolenou a všechny nutné zdravotnické testy s Adélkou absolvovat v příslušném zdravotnickém zařízení. Adélka zůstala v kojeneckém ústavu neodvratně dál.
Dle oficiálního postupu se musí čekat minimálně šest týdnů, po jejichž uplynutí může na základě zákona dát biologická matka souhlas s adopcí. Protože je v tomto případě matka anonymní, musí se čekat na dvouměsíční nezájem o dítě. Teprve pak proběhne soudní řízení, které trvá nejméně tři měsíce, ale obvykle mnohem déle. Ministerstvo práce a sociálních věcí pak vybere ve spolupráci s okresním úřadem vhodné žadatele. Protože se poradní sbor MPSV schází přibližně jednou za měsíc či dva, pobyt Adélky v ústavu se nadále prodlouží.
Od věku čtyř dnů minimálně půl roku, možná i rok stráví Adélka v ústavní péči bez intenzivního zájmu a pocitu lásky. A pro novorozence je půlrok bez citového bezpečí matky nevymazatelnou ranou. Pokud ji oprávněné orgány předají do nové rodiny dříve a udělat to mohou (Adélka může dle zákonů čekat na podmínky osvojení v nové rodině) -, pak nemusely Adélku do kojeneckého ústavu vůbec posílat.
KAM ZMIZELA ADÉLKA?
V kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do tří let je v české republice umístěno dva tisíce dětí ročně. Kapacity jsou stále naplněné. Stav v nich je však stále podobný šedesátým letům, kdy byl natočen dokument Děti bez lásky. Děti jsou vychovávány ve skupinách po deseti. Pokud stráví v ústavní péči tři první roky života, vystřídají za tu dobu až sedm oddělení.
Ve vyspělých zemích západní Evropy přitom ústavní výchova malých dětí již téměř neexistuje. Děti, o něž se rodiny nemohou starat, vyrůstají v profesionálních rodinných prostředích. V Rakousku je dítě matky, která se o ně nechce nebo nemůže starat, předáno prověřeným rodičům ihned z porodnice s rizikem, že pokud si matka rozhodnutí rozmyslí a má doma vyhovující podmínky, jde dítě zpátky k ní. Miminko tak nemusí být v ústavní péči ani jeden den.
V České republice daly státní orgány v případě Adélky navzdory zákonům, které umožňují upřednostnit rodinné prostředí před ústavním, přednost druhé variantě. Pracovnice sociálního odboru Okresního úřadu v Kroměříži úřední postup hájí: „Novorozenec, jehož rodiče jsou neznámí, musí být umístěn v kojeneckém ústavu.“ Podle ředitelky Fondu ohrožených dětí Marie Vodičkové však žádné takové ustanovení zákona neexistuje. Ministerstvo práce a sociálních věcí dokonce podalo na Fond ohrožených dětí žalobu. „Fond může pouze ohrožené děti vyhledávat, ne zprostředkovávat jejich osvojení.“ V rivalitě mezi státním orgánem a neziskovou organizací bránící práva dětí se naprosto vytratil zájem o osud Adélky.
Matka, která svěřila fondu dceru a předala ji přímo do „profesionální“ rodiny, telefonovala od té doby na fond ještě několikrát, naposledy koncem října. Ptala se na dceru. Stalo se však to, čemu chtěla zabránit. Adélka je v kojeneckém ústavu a nikdo ji toho neuchránil. Ani ona, ani fond, jemuž ji svěřila, ani stát, který za ni dle zákona nese odpovědnost.
Na počátku září tohoto roku zveřejnila poslankyně Volfová postup matek, jež se vyhýbají oficiální cestě umísťování dětí do ústavů. Byly to případy rodiček, které v porodnici uvedly jako biologického otce muže, jehož rodina se rozhodla si její dítě osvojit. Dítě tak šlo rovnou do rodiny. Celý proces vyloučil oficiální úřední cestu. Bylo to riskantnější jednání, na druhou stranu uchránilo tyto děti před zásahem státu, který biologickými rodiči nechtěné děti přednostně a přitom v rozporu se zákonem o rodině -umisťuje do ústavů. Tak, jak to potvrdil případem Adélky.
JANA DOLEŽALOVÁ, Reflex, 20.12.2001