Otázka přenosu jader je komplikovaná nejen z hlediska interpretace vědeckých postupů, ale i etiky a zákona. Nedávno jsme se ze zpráv dozvěděli, že v USA sněmovna reprezentantů schválila zákon, jenž zakazuje klonování lidských embryí. O co ale vlastně jde?
Stejně jako v českých médiích i v zahraničí titulky hlásaly, že klonování lidských embryí bude v USA zakázáno, že je to porážka pro vědce, biotechnologii i medicínu. Bližší informace však nebyly ani na CNN, BBC, v Science či Nature. Prostě klonování embryí a člověka bude možná v USA zakázáno, záleží ještě na Senátu.
Termíny „klonování embryí“ a „klonování člověka“ však v souvislosti se schválením zákona o jejich zákazu v americké sněmovně reprezentantů nedávaly smysl. Co tedy mohli v USA zakázat? Proč jsou zprávy v televizi a některých novinách nesmyslné a zavádějící?
Co je klonování embryí
Velmi často jsme v minulých dnech slyšeli termín „klonování embryí“. Pokud by toto v USA zakázali, v podstatě by se vůbec nic nestalo. Klonování embryí je totiž toto: Po oplození vejce se embryo postupně dělí. Nejdříve na dvě, následně na čtyři, osm, šestnáct atd. buněk. Kdybychom například buňky čtyřbuněčného embrya od sebe oddělili a přenesli jejich jádra do neoplozených vajec zbavených vlastní genetické informace, mohli bychom z původního čtyřbuněčného embrya získat čtyři identické jedince, zvláště pokud by neoplozené vejce znovu dávala matka. V případě osmibuněčného embrya bychom pochopitelně dostali osm zcela stejných dětí atd.
Tento postup byl v počátcích klonování úspěšně používán u hospodářských zvířat. Nicméně není důvod jej užívat u lidí. Hypoteticky se uvažovalo, že by se třeba polovina buněk původního embrya zamrazila a později použila pro tvorbu embryonálních kmenových buněk.
Další druh titulků hlásal, že klonování člověka bude v USA zakázáno. Proti tomu nikdo nic nenamítá a snad s výjimkou doktorů Antinoriho a Zavose nikdo zatím lidi klonovat nechce. Rozhodně ne u nás. Důvodem jsou především otázky etické, dále proti mluví i četné komplikace doprovázející klonování zvířat. Striktní zákaz klonování člověka americkou sněmovnou je tudíž logický. Proč je pak podle tisku vědecká obec zklamána? Mají snad vědci či lékaři jiný názor a chtějí člověka klonovat a produkovat řady zcela stejných dětí?
Využití embryí k léčbě
O co tedy v kongresu mohlo jít? Především se jednalo o využití nadbytečných lidských embryí pro tvorbu linií buněk, které by byly následně využity pro léčení některých dosud nevyléčitelných chorob. Dále pak o tvorbu embryí přenosem jader, s následným využitím opět pro tvorbu linií embryonálních kmenových buněk. Co potom zde mluví pro a co proti?
Jak jsme již uvedli, embryo se po oplození rychle dělí, až dosáhne stadia zvaného blastocysta. V té se nacházejí dvě skupiny buněk, z jedné vzniká placenta, z druhé pak vlastní jedinec. Pokud buňky druhé skupiny izolujeme a kultivujeme za určitých podmínek, tyto buňky se dále množí bez toho, že by se měnily na specifické tkáně.
Původní embryo se tak zničí, z namnožených buněk nový jedinec sám o sobě nevznikne. Namnožené buňky nazýváme embryonální kmenové buňky, jsou v podstatě univerzální a není u nich určeno, jakou tkáň by mohly utvořit. Pokud však k nim přidáme specifické faktory, mohou se tyto buňky začít měnit a tvořit tkáň v závislosti na dodaném faktoru: například na buňky nervové, buňky produkující inzulín nebo třeba buňky srdečního svalu. Způsoby cílené diferenciace ale nejsou dosud spolehlivě zvládnuty.
Kam s embryi z IVF?
Tyto poznatky vedly k úvaze, že by bylo možné využít nadbytečná lidská embrya k produkci linií embryonálních kmenových buněk, ty diferencovat a přenášet je pacientům, jejichž nemoci jsou současnými postupy dosud neléčitelné. Vycházelo se i z toho, že na klinikách asistované reprodukce (IVF), kde se vytvářejí děti ze zkumavky, se nachází obrovský počet zamražených embryí, která nikdy nebudou využita a děti z nich tak nevzniknou.
Pokud totiž určitý pár nemůže mít normálním způsobem děti, provede se ošetření, jehož výsledkem je zpravidla více než jedno embryo, někdy jich je až deset. Dvě embrya se přenesou matce a pokud těhotenství proběhne úspěšně, narodí se dvě děti. Zbývá však ještě osm embryí, která jsou uložena při nízkých teplotách. Z nich mohou děti také teoreticky vzniknout, určitě však nedonutíme žádnou dvojici, aby měla deset dětí. Embrya by se sice mohla darovat jiné dvojici, to však některé páry zásadně nechtějí. Takže obrovský počet embryí zůstává uložen v tekutém dusíku a nikdo neví, co s nimi.
Nyní se ale nabízí možnost jejich využití při buněčných terapiích. Hlavní argument uváděný proti: Zničí se potenciální lidská bytost. Lidské bytosti se ale ničí běžně a nikoho to příliš nevzrušuje: Běžné jsou interrupce nebo přípravky zamezující uhnízdění zárodku v děloze. Někdy se zdá, že pro mnohé je přijatelnější skutečnost, že se embrya prostě někam vylijou. Sněmovna reprezentantů v USA také využití nadbytečných lidských embryí nezakázala, takže by mohla být využita pro tvorbu linií embryonálních kmenových buněk.
Zůstává také otázkou, zda lze čtyři, osm nebo šestnáct buněk považovat za lidského jedince, který má právo na život. Tyto buňky jsou zcela univerzální a nelze zde ani v náznaku mluivt o základu nějakého orgánu, natož o základu mozku. Přitom za konec života právě považujeme selhání mozkových činností a tehdy se bez problému odebírají orgány k transplantaci. Je tedy otázkou, zda takové zamražené buňky, které by potenciálně ale velmi nepravděpodobně mohly po mnohonásobném dělení vést ke vzniku plodu, považovat za embryo, které ma být za každou cenu zachováno pouze pro možnost imlantace do dělohy. Nebylo by mnohem etičtější podívat se na tyto buňky jako na možný zdroj záchrany, každá pro stovky či tisíce nemocných lidí?
Zmatek v pojmech
Jak s tím ale souvisí klonování člověka? Zde jde především o absolutně nesprávnou terminologii. Pro vysvětlení lze uvést následující případ: Pacient je diabetik odkázaný na injekčně podávaný inzulín. Buněčné terapie s využitím embryonálních kmenových buněk by mu ale mohly pomoci. Buňky z jakéhokoliv embrya by se sice mohly modifikovat na buňky produkující inzulín a přenést pacientovi. Jeho tělo by je však mohlo odmítnout, jsou to, ostatně jako i u všech transplantací, buňky cizí.
Pokud by však pacient dal jádro některé své vlastní tělní buňky, a to by se přeneslo do neoplozeného vejce, vzniklo by embryo, z něhož by se namnožily embryonální kmenové buňky, ty by se diferencovaly na buňky produkující inzulín a přenesly pacientovi, dárci jádra. Pacientovo tělo by je neodmítlo, neboť by šlo v podstatě opět o jeho vlastní buňky - namnožené, změněné požadovaným způsobem a vrácené zpět. Nejde tedy v žádném případě o klonování, v současné době se používá termín terapeutický přenos jader. Nový jedinec, nebo kopie dárce buňky, by v žádném případě nevznikl. V USA však tento postup nebyl akceptován a měl by být zatím zakázán. Řada vědců proto míní opustit USA a společnosti se chtějí přestěhovat do Evropy, kde nejsou zákazy tak striktní.
Co dosud vědci neumí
Podíváme se ale ještě na celý problém detailněji. Z nadbytečných embryí lze vytvořit embryonální kmenové buňky a ty diferencovat na buňky různých tkání. Zatím však tato cílená diferenciace zůstává problémem, kromě požadovaného typu se ve zkumavce běžně objevují i typy další.
Například pacient by potřeboval buňky nervové, ale po diferenciaci se v kultuře mohou objevit i rytmicky se stahující buňky srdečního svalu. Taková směs by se nedala přenést na poškozené místo v mozku. Proto se nyní pracuje na cílené diferenciaci a ověřování bezpečného postupu, který by umožnil buňky použít pro pacienty s Alzheimerovou nebo Parkinsonovou chorobou a pro pacienty s míšním poraněním. Tato diferenciace se již úspěšně daří u zvířat. Bez výzkumu s lidskými liniemi však nelze přistoupit ke klinickému využití.
Rozhodnutí sněmovny reprezentantů zakázat terapeutické přenosy jader tak může být někým hodnoceno i jako logické, neboť proč tvořit klonovaná embrya a z nich kmenové buňky, když zatím nemáme zodpovězenou řadu otázek týkajících se lidských embryonálních kmenových buněk obecně?
Uvedli jsme již, že by část embrya, třeba polovina buněk, mohla být uložena a že by se někdy podle potřeby mohla použít pro tvorbu kmenových buněk jedince, který mezitím vznikl z poloviny druhé. Tato cesta se však zásadně odmítá.
Jaká je budoucnost?
Ani při nejlepší snaze se nemusí podařit podat optimální legislativní návrh, takový, který třeba prošel ve Velké Británii. Británie využití nadbytečných embryí a terapeutické přenosy jader schválila - obecně můžeme tato pravidla hodnotit jako vyhovující pro možnost uplatnění buněčné terapie u pacientů. Říká se v nich ale rovněž, že embryo vzniklé přenosem jádra tělní buňky nesmí být přeneseno do dělohy a že by se jednalo o kriminální čin - toto opatření má zabránit klonování lidí.
V současné době se však při léčení některých obzvláště závažných forem neplodnosti uvažuje o tom, že by se pohlavní buňky tvořily z buněk tělních. Postup je to velmi komplikovaný a dokáže ho zvládnout jen vejce. Výsledkem by byl jedinec s genetickou informací jak od otce, tak i od matky - v žádném případě nikoli kopie (klon) někoho, kdo už tady je. Tuto možnost ale schválený britský návrh nedovoluje.
Nyní u nás není nic z této oblasti povoleno ani zakázáno. Legalizace možnosti využití nadbytečných embryí by však v každém případě byla přínosem pro pracovníky, kteří se danými otázkami zabývají. Není nutné čekat na rozhodnutí ze zámoří, k dispozici je kvalitní návrh z Velké Británie. Podstatnější však je, že Česká republika má dostatek kvalifikovaných odborníků, kteří jsou schopni příslušný návrh připravit sami.
Šárka Speváková, Eva Syková, Josef Fulka, jr., Hospodářské noviny, 21.8.2001
(E. Syková a J. Fulka, jr., pracují v Centru buněčné terapie a tkáňových náhrad.)