Ve svém vystoupení jsem se samozřejmě soustředil na souvislosti existence a fungování lékárenských řetězců v České republice a to z pohledu provozovatelů nezávislých, tedy neřetězcových lékáren.
1. V ČR neexistuje žádné omezení vzniku a vlastnictví veřejných lékáren, na rozdíl od řady jiných zemí EU (např. Německo, Rakousko, Itálie a další). Český absolutně liberální přístup ke vzniku a vlastnictví veřejných lékáren je srovnatelný se situací v Norsku, které před několika lety zrušilo omezení vlastnictví a tak umožnilo vznik lékárenských řetězců na svém území.
Čtyři nejsilnější řetězce si následně norský trh s léky rozparcelovaly a to jak místně, tak co do sortimentu. Pacienti tak ztratili možnost výběru své místní lékárny, na kterou byli do té doby zvyklí, kvalita lékárenské péče se tak pro ně zhoršila jak z hlediska dostupnosti, tak šíře poskytovaného sortimentu. Z hlediska fungování a nákladů celého systému norské zdravotní péče došlo k paradoxnímu a znatelnému nárůstu nákladů na léky a tento stav i dále trvá.
2. Jak vyplývá ze stále četnějších rozhovorů s pacienty, které vedeme přes táry v tradičních veřejných lékárnách, jsou tito po vlastních zkušenostech rozčarováni z přístupu k pacientům ze strany zaměstnanců lékárenských řetězců.
Pacienti nám popisují neosobní, téměř kupeckou komunikaci v řetězcových lékárnách, nedostatečnou šíři nabídky léků a na ni navazující agresivní generickou substituci za léky, které mají řetězce právě na skladě atd. Naopak jako výhodu vnímají pacienti otevírací dobu lékárenských řetězců, která je zejména v nákupních centrech stejná jako v jiných prodejnách, tedy sedm dní v týdnu, dvanáct hodin denně.
3. Za největší hrozbu pro systém veřejného zdravotního pojištění v ČR ze strany lékárenských řetězců považuji jejich dosavadní marketingovou praxi, v rámci které se pokrytecky staví do role poskytovatelů úspor. Opak je pravdou.
Lékárenské řetězce sice poskytují svým zákazníkům bonusy a to ve výši regulačního poplatku v lékárně, dnes tedy 30 Kč, ale současně tento regulační poplatek vykazují zdravotním pojišťovnám na každý recept, hrazený z veřejného zdravotního pojištění a rodné číslo pojištěnce, jako kdyby je pacienti platili. A zde je ten faul!
Fakticky nevybrané regulační poplatky totiž naskakují do ročních ochranných limitů pacientů. Po jejich naplnění vrací pojišťovny pacientům z veřejných prostředků všechny jejich další výdaje za léky na recept, hrazené z veřejného zdravotního pojištění (regulační poplatek a tzv. započitatelný doplatek). Zároveň marketingové proplácení bonusů v lékárenských řetězcích ve výši regulačního poplatku de facto zrušilo regulační funkci, pro kterou byly tyto poplatky zavedeny.
Reakce se dostavila téměř okamžitě. Jak na zmiňovaném semináři potvrdil i zástupce praktických lékařů MUDr. Lubor Kinšt, pacienti, kteří mají dojem, že díky bonusům vlastně žádné poplatky neplatí, žádají v podstatně zvýšené míře své doktory, aby jim na recepty předepsali vše, co pojišťovny zaplatí. Od svých pacientů víme, že zdravotní pojišťovny jim vrací zpět peníze, které v lékárnách zaplatili nad zákonem stanovený tzv. ochranný limit.
Je proto logické, že náklady veřejného zdravotního pojištění na léky kvůli marketingové praxi lékárenských řetězců nadále rostou a to přesto, že některé lékárenské řetězce předávají 1/5 z nevybraného regulačního poplatku (tedy 6 Kč) zdravotním pojišťovnám.
Konkurence se neobáváme
Jako nezávislí provozovatelé veřejných lékáren se konkurence lékárenských řetězců neobáváme. Známe názory svých pacientů, víme tedy, v čem jsou pro ně tradiční lékárny přínosné a proč je navštěvují.
Je úkolem pro zákonodárce, aby de facto obcházení zákonů zabránili a aby jejich texty upravili do aplikovatelné podoby. V zájmu pacientů i systému veřejného zdravotního pojištění by bylo, aby si lékárny konkurovaly v kvalitě poskytovaných služeb či například ve výši doplatků a ne v obratnosti, jak obcházet zákony.
Marek Hampel, Grémium majitelů lékáren