VZP nakoupí akcie firmy jen proto, aby ředitel pojišťovny Pavel Horák mohl na jedné straně stolu požádat o rozvázání zabetonovaných dodavatelských smluv, pak si přesednout na druhý konec stolu, za IZIP to odkývat a se spokojeným výrazem vítěze si sednout zpět do křesla šéfa VZP.
Snad to opravdu půjde takto udělat a vykutálení europoslanci ODS ukrytí kdesi ve Švýcarsku nepoženou VZP do arbitráže. Kauza jako vystřižená z devadesátých let ale neodbytně podsouvá otázku: Kolik podobných „izipů“ ještě saje ze státního?
Pár dnů před poslední možností nákupu akcií se samozřejmě nedá nic kloudného rozhodnout. Pokud audit tvrdí, že autorská práva k elektronickým knížkám jsou vyvedena mimo IZIP, ale na patentovém úřadu je nápad stále psaný na firmu, nezbývá nic moc jiného než bezradnost.
Opozice jistě bude volat po vyvození osobní odpovědnosti, což je dobře. Pavel Horák s Markem Šnajdrem se těžko mohou tvářit jako zachránci, když už se předvedli jako hrobaři celého projektu. Mnohem důležitější je ale poučení z tohoto podniku, který měl ušetřit, a místo toho stojí miliardy.
VZP konečně musí ruku v ruce s ministerstvem zdravotnictví veřejnosti jasně sdělit, co se v Česku rozumí pod pojmem elektronizace zdravotnictví. Kromě rozkrádání.
Společnost biomedicínského inženýrství a lékařské informatiky České lékařské společnosti J. E. Purkyně velmi správě připomíná, že IZIP měl sloužit jen pro komunikaci lékaře s pacientem, v žádném případě nešlo o plošný elektronický zdravotní záznam pacienta.
Pokud to skutečně má být i nadále jen databáze pro zvídavějšího pacienta, musí být náklady maximálně v desítkách milionů. Pokud má jít o plošný systém elektronického zdravotnictví přístupný pro všechny pojišťovny, tak ho musí zřizovat stát a musí to být něco jako německý Gematik či francouzská Carte Vitale.
Druhé poučení z krizového vývoje pak zní, že stát by se neměl „uoutsourcovat“ k smrti.
Kolik podobných projektů ve státním či polostátním sektoru má dodavatelské smlouvy zabetonované do přespříštího století?
Neschopnost ohlídat si autorská práva a kompatibilitu výrobku s jinými dodavateli na trhu je patrná od lokálních průšvihů typu slavné Opencard až po celostátní dodávky ministerského IT. Absence jasného politického zadání a vazalství vůči dodavatelům vedou k průšvihům, jako je IZIP.