Hlava II., Díl 1, bod (3) stanoví: „Umělým oplodněním ženy se rozumí:
a) zavedení spermií do pohlavních orgánů ženy,
b) přenos lidského embrya vzniklého oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy do pohlavních orgánů ženy.
Zdravotní pojišťovny postupují v souladu se zákonem zcela pragmaticky, a pokud si pacientka nechá pojišťovnou zaplatit IUI, musí počítat, že ze tří nebo čtyř léčebných cyklů, u kterých pojišťovny hradí základní, standardní postupy, se jí jeden „pokus“ odečítá.
Terminologické nejasnosti
Problémem je zřejmě nejasnost výrazu umělé oplození, který pravděpodobně nebyl legislativcům dostatečně vysvětlen. Nejsem si jist, zda tento výraz vystihuje skutečnost inseminace, tedy zavedení spermií do dělohy ženy.
K oplození vajíčka pak totiž dochází zcela spontánně a na obvyklém přirozeném místě, tedy někde u fimbriálního ústí vejcovodu, jednoznačně v těle ženy. „Umělé“ je pouze upravení spermií a jejich umístění o několik centimetrů dále, než jsou ukládány přirozenou cestou.
Vše ostatní je na přírodě. Bylo by zřejmě šťastnější užít výrazu mimotělní oplození, což skutečně je podstatou IVF, tedy in vitro fertilizace, lidově „oplození ve zkumavce“, a podbod a) prostě z citovaného zákona vynechat.
prof. MUDr. Zdeněk Malý. CSc. Unica – klinika pro léčbu neplodnosti a ženských nemocí, Brno