SUMMARY
The article addresses care of psychological state of bedridden patients, nursing care and wound care.
Hospitalizace v nemocničním zařízení přináší do života pacienta určité negativní změny v jeho psychickém stavu. Nezvyklé prostředí, které je zbaveno intimity, působí mnohem vážnější potíže pacientům v pokročilém věku s omezenou nebo trvalou ztrátou mobility. Důležitou roli hraje v takových případech závažnost onemocnění, stav rodinného zázemí pacienta, které se hospitalizací omezuje pouze na návštěvy a jejich četnost.
Pokud je péče rodiny nedostatečná nebo chybí úplně, stávají se lékaři a ošetřující personál klientovou/pacientovou dočasnou rodinou. Vědomí takového pacienta se soustředí zcela na svůj aktuální zdravotní stav a v případě jeho dlouhodobé stagnace nebo zhoršení dochází velmi často k narušení vyváženosti psychického stavu a při dlouhodobé hospitalizaci může vést až ke vzniku depresí.
Pacient začíná odmítat komunikovat s ošetřujícím personálem, nemá snahu spolupracovat a v konečné fázi obtížně přijímá nebo zcela odmítá stravu. Nedostatečný přísun potravy (živin) může pro pacienta znamenat další závažné zdravotní komplikace. Pro ošetřující personál představuje tato zkušenost každodenní všední realitu. Bez silné dávky empatie a umění předávat optimismus těmto dlouhodobě hospitalizovaným pacientům nejsou šance ošetřujícího personálu na zvrat v jejich chování a přístupu velké.
Navíc při trvalém upoutání pacienta na lůžku je nutné dříve nebo později počítat s riziky vzniku dekubitů. Lze jim úspěšně předcházet aplikací antidekubitálních pomůcek, vhodným polohováním pacienta, které patří mezi nejúčinnější preventivní opatření. V prevenci lze také úspěšně aplikovat velmi často používané přípravky Betadine a Rivanol. Vznik dekubitů dokáže psychický stav pacienta podstatnou mírou ještě zhoršovat, neboť psychika hraje velmi důležitou roli při léčbě a hojení prakticky všech nemocí a úrazů, které mohou každého jedince v životě potkat.
S přibývajícím věkem probíhá proces hojení obtížněji, snáze dochází ke komplikacím, doba hojení se znatelně prodlužuje a pacient může nabývat dojmu a následně přesvědčení o tzv. nevyléčitelnosti s následnou zcela vyloučenou mobilitou. Takto postižených pacientů se nachází v nemocničních zařízeních bohužel poměrně mnoho. Čím více je jich hospitalizováno na jednotlivých odděleních následné péče, tím náročnější činnost připadá na ošetřující personál. Nelze se proto divit přetrvávajícímu nezájmu ošetřovatelského personálu sloužit na těchto odděleních, postrádajících atraktivitu prostředí tak, jako ji známe např. z televizních seriálů z lékařského prostředí.
Péče o pacienty v pokročilém věku, navíc upoutané na lůžko, dokáže na těchto odděleních velmi úspěšně působit psychické potíže i pracovníkům ošetřujícího personálu. Časté setkávání se s úmrtím pacientů nelze v drtivé většině v porovnání s ostatními profesemi v běžném životě považovat za jev zcela běžný. Každý člověk má v sobě zabudovaný určitý práh své maximálně přípustné psychické zátěže, kterou je schopen po určitou dobu snášet.
Ztotožňování výkonu ošetřovatelského poslání s touto realitou je u absolventek středních zdravotnických škol spíše výjimkou, proto personál těchto oddělení v drtivé většině tvoří kolektivy velmi zkušeného ošetřovatelského personálu. Článek jsem pojala spíše jako obecnou úvahu, ale nic to nemění na jejím obsahu, ke kterému mne vedly vlastní dlouholeté pracovní zkušenosti zdravotníka zaměstnaného řadu let na nemocničním oddělení tohoto typu
Jarmila Jandíková, Rokycany