Lékaři v nemocnicích na Vysočině připomínají už několik týdnů dělníky textilních manufaktur, kteří ve zlosti nad svým osudem rozbíjeli stroje. Zcela stejně si počínají lékaři, když na aktuální hospodářské potíže svých nemocnic reagují tím, že odmítají sloužit přesčasy a pustili se naschvál do směnného provozu ve formě, která povede ke snížení výkonů nemocnic. To zase sníží platby pojišťoven.
Lékaři v Havlíčkově Brodě při tom navíc zdůrazňují, že nejsou dělníci, aby pracovali ve směnách. Dělníci opravdu nejsou, ale přesto se mýlí.
Zadlužení nemocnic kraje Vysočina svou výší dosahuje krajského rozpočtu, takže nelze očekávat, že by kraj byl schopen schodky nemocničního hospodaření sanovat.
Vláda krajům poskytne účelovou dotaci na pokrytí ztrátového hospodaření nemocnic z období do 31. 12. 2002, kdy jejich zřizovatelem byly okresní úřady, tedy stát. Jenže některé nemocnice od počátku tohoto roku ještě zrychlily propad svého hospodaření.
A pokud budou dál smýkané revoltou lékařů, nemají ani po finanční injekci nejspíš jinou perspektivu než úpadek. Plýtvání ve zdravotnictví se nesnižuje. Zbytečně moc peněz se vydává na léky.
Stále roste počet zdravotnických zařízení financovaných ze zdravotního pojištění. Na tom se podílejí i lékaři, kteří kromě práce v nemocnici ordinují rovněž ve svých soukromých ambulancích. Nemocnicím nerostou platby od pojišťoven, ale musejí se vyrovnat s růstem platů zaměstnanců i některých dalších nákladů.
Určitou dobu to šlo kompenzovat provozními úsporami. Tento prostor se zmenšil, a navíc pojišťovny začaly platit pozdě. Tok peněz dostal trhliny, dluhy nemocnic se opět začaly zvětšovat. Problém je třeba konečně řešit od píky. Všichni lékaři k tomu tak ale nepřistupují.
Za prvé už rezignovali na politickou vůli řešit problémy zdravotnictví. Za druhé příliš dlouho spoléhali, že jim podmínky k práci a výsostné platy zařídí dynamičtí mladí mužové a ženy ve vedení České lékařské komory a Lékařského odborového klubu.
Za třetí je život učil zahledět se do svého oboru, nikoli vnímat svoji obecnou spoluzodpovědnost za fungování podniku, ve kterém pracují. Je to pochopitelně chyba a možná i skrytý úmysl manažerů a zřizovatelů nemocnic, že zaměstnanci obecně a lékaři obzvlášť nebyli vtaženi do odpovědnosti za řízení a organizaci veřejných nemocnic.
Lékaři se handrkují o výši odměny za přesčasovou práci, ale jsou alergičtí na jakoukoli zmínku o změně organizace práce.
Přitom je zřejmé, že v nemocnicích, které poskytují nepřetržitou zdravotní péči po 24 hodin denně a 365 dní v roce, čímž se podobají například atomové elektrárně, musejí být klíčoví pracovníci k dispozici nepřetržitě. A v plné kondici.
Nepřetržitému provozu nemocnice tedy u řady zaměstnanců (u zdravotních sester je to po desetiletí běžná praxe) musí odpovídat režim nepřetržité práce ve směnách.
V čase plánovaných operací je posílí další kolegové. V tom se nemocnice neliší od jiných podniků. Tento fakt se nezmění, ani když lékaři a manažeři to nechápou nebo odmítají.
Za co se tedy vlastně lékaři na Vysočině bijí, když směny využívají jako trest, protest a nástroj boje? Komu to poslouží? Představa, že lékařům samotným, je hodně krátkozraká. Ale možná někde v povzdálí si mnou ruce ti, kteří čekají, že zdecimované české nemocnice levně zprivatizují či pronajmou.
(Autor je předsedou Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR)
Jiří Schlanger, Právo, 18.12.2003