O komunikaci lze hovořit dlouze a k tomuto tématu můžeme přistupovat z různých úhlů. Můžeme ji charakterizovat v mnoha definicích a každý z nás si vybral dříve či později tu, která mu byla nejbližší a nejcitlivěji vystihovala podle jeho názoru podstatu dorozumívání. Nejjednodušší charakteristikou je přenos informací od jednoho člověka k druhému. Můžeme ji rovněž chápat z hlediska toho, co v komunikaci převládá, čeho užíváme, ať jsou to již slova nebo neverbální projevy, které doprovázejí náš život od narození.
Komunikace rané dospělosti
Základy komunikace si osvojujeme již v raném dětství, ale pojďme přeskočit jednotlivá vývojová stadia člověka a s tím související rozvoj komunikačních dovedností a zaměřme se na období, které tvoří v životě jedince podstatnou část – dospělost, resp. ranou dospělost. Je to období ve své podstatě „hotového“ člověka, který sbírá zkušenosti ve svém prvním zaměstnání, učí se organizovat, sebeprezentovat, tolerovat, učí se odpovědnosti, úctě.
Tato krátká charakteristika odpovídá rovněž vzájemnému přístupu sester a studentů VŠ na odborných praxích v nemocnicích. Záměrně se v této úvaze zaměřuji na vysokoškolské studenty všeobecného lékařství, budoucí lékaře, konkrétně studenty prvních a druhých ročníků. Považuji tuto oblast za velmi výjimečnou, neboť v tomto období se studenti na naší fakultě poprvé setkávají ve výuce ošetřovatelství s realitou nemocničního prostředí, s příběhy pacientů, jejich osudy a zpracování těchto poznatků je mnohdy pro ně těžkým úkolem.
Komunikace lékař vs. sestra
Hodně se hovoří a nemálo se napsalo v rámci interpersonálních vztahů o úrovni komunikace mezi sestrami a lékaři na odděleních, v ambulancích apod. Zamysleme se nad počátky této ne vždy odpovídající a kvalitní komunikace. Za jednu z možných okolností ovlivňujících vystupování a vzájemný respekt lékaře a sestry můžeme považovat právě období prvních let lékařského studia. Při vstupu na oddělení i ten méně citlivý student „nasaje“ atmosféru pracovního prostředí. První okamžik, který ho více či méně ovlivní. K tomu se nabaluje předávání informací sestrou. Vzhled, výraz tváře, délka a přímost pohledu jsou jakými si doplňky, které doprovázejí vlastní sdělený obsah.
Tón hlasu, důraznost, strohost, rychlost řeči, nedostatek informací, slova pronášená ve spěchu budou mladému budoucímu lékaři znít ještě dlouho, zvláště byl-li to jeho první osobní a přímý kontakt s personálem. Tento postřeh může ovlivnit jeho další postoj a názor na interpersonální vztahy zdravotnických pracovníků. Ne příliš pozitivní pocit z jednání a chování v dané chvíli nejbližších spolupracovníků může potažmo také vzbudit nedůvěru ke kvalitě ošetřovatelské péče, ale co je závažnější, může se stát symbolem a standardem chování k sestrám v jeho budoucí profesionální dráze.
Všichni jsme si vědomi, jak je poslání sestry náročné a vyčerpávající. Obtěžkána svými osobními starostmi nachází sílu a stává se pro pacienta rádcem, ošetřovatelem, nejbližším poskytovatelem odborné profesionální péče. K tomu je zapotřebí respekt lékaře, vzájemná důvěra, úcta k práci a jí samotné. Není důvod, aby byla potlačována slušnost, vnímavost a empatie mezi zdravotnickými pracovníky. Tady existuje velký prostor pro sestru, která má příležitost působit a ovlivnit chování a jednání budoucích lékařů. Od prvního kontaktu s nimi může pracovat na tom, aby výsledné chování a jednání studentů mediků bylo takové, jaké by si přála. A nemusí to být přání nesplnitelné.
Během své praxe jsem se setkala s mnoha typy sester od těch nejzapálenějších, nejobětavějších, které svou práci považují za poslání, až po ty, které jsou životem a prací unavené do té míry, že nejsou schopny již být přínosem a vidět svět z té lepší stránky. Úroveň komunikace, ochota porozumět, vstřícnost, laskavost, pochopení, trpělivost nejsou jen pojmy na prvních stránkách učebnic zdravotnických škol, ale pozoruji, že se stávají symboly pro stále více sester, které mají jako jedny z prvních možnost formovat první kroky budoucího lékaře ve slušného, odpovědného a tolerantního kolegu. Svým příkladem sestra buduje a upevňuje svou pozici ve zdravotnickém týmu a potvrzuje vysokou odbornost a profesionalitu podmíněnou lidskostí a opravdovostí.
O autorovi: PhDr. Šárka Tomová, Ústav ošetřovatelství 2. LF UK (sarka.tomova@lfmotol.cuni.cz)