Pracuji jako sestra na dětském ARO, kde jsem s dětmi v téměř každodenním kontaktu. Není ani nic neobvyklého, že i handicapované děti vyžadují naši resuscitační péči, je však nutné s nimi komunikovat jiným způsobem než s dítětem bez postižení, které i samo o sobě potřebuje komunikaci na zcela jiné úrovni než s dospělým jedincem. Různorodost péče je zapříčiněna více hledisky, jako je věk, stupeň vývoje a mentální úroveň, postoj rodičů a jejich ochota spolupracovat.
Každé dítě je individualita, která má své jedinečné vlastnosti, postoje, názory a potřeby. Podmínkou pro úspěšné získání anamnézy je důvěra dítěte i jeho rodičů, takt, zejména v intimních otázkách, dostatek času a mlčenlivost o všech získaných údajích. Základním předpokladem úspěchu efektivní komunikace v nemocniční péči s následným navozením celkové pohody jsou přiměřeně a srozumitelně podané informace s důrazem na kvalitu a kvantitu informací poskytovaných dětskému pacientovi.
Nemocnice je pro dítě nepřirozeným prostředím. Působí zde řada faktorů a cílem mnohých je dětem pobyt v nemocnici zpříjemnit a co nejvíce přizpůsobit běžnému životu. U dětí s normálním intelektem, které jsou nějakým způsobem znevýhodněny oproti ostatním dětem (opakované hospitalizace, chronické onemocnění, nutnost omezení styku s ostatními dětmi), lze vhodným působením a vedením zamezit psychickému strádání a opoždění ve vývoji.
Profesionální jednání při kontaktu s nemocným dítětem
nevyměňovat si v přítomnosti nemocného informace,
projevit zájem o nemocného,
zajistit dostatečnou informovanost,
snažit se zajistit co nejširší kontakt s rodinou,
respektovat důstojnost a povahu nemocného,
poskytovat uvolnění a pocit bezpečí,
návštěvní hodiny kdykoli – jsou důležité pro psychický stav, návštěvu lze využít ke spolupráci na procesu uzdravování,
motivovat, povzbuzovat a aktivizovat nemocného,
přizpůsobovat prostředí v rámci možností zařízení,
komunikovat s nemocným, nepracovat mlčky.
Pro orientaci v lidském světě nestačí jen kontakt sluchový, hmatový nebo pohybový, je třeba všech smyslů, přičemž zrakem dítě kontroluje své okolí zřejmě nejúčinněji. Aby dítě dosáhlo v náležité vývojové době takového vývojového stupně, jakým je citová vázanost k mateřské osobě a nedůvěra k cizím osobám, musí dojít k souhře podnětů. Jde o podněty, které jsou vysílané dítětem i matkou a přijímané jedním i druhým.
Komunikace, a především mluvená řeč, má velký význam pro rozvoj inteligence a celé osobnosti. Dítě prozkoumává své okolí do značné míry prostřednictvím řeči, seznamuje se s věcmi a pojmenovává je. Mnohostranné využívání mluvené i tělesné řeči, četné kombinace slov a dalších výrazů umožňují osobní přístup při používání řeči a její rozvoj do individuální podoby. Řeč je tedy nejvýznamnějším prostředkem, jak představit své vlastní JÁ.
Pravidla komunikace s handicapovanými jedinci
S nedoslýchavým pacientem hovoříme v klidném prostředí bez zvukového pozadí. Mluvíme pomalu, zřetelně, nekřičíme. Mluvíme ze vzdálenosti 0,5–1 metru.
S neslyšícím pacientem zřetelně artikulujeme. Obličej musí být dobře osvětlen. Mluvíme pomalu a používáme jednoduché věty. Kontrolujeme svoji i pacientovu neverbální komunikaci. Ptáme se. Dáváme čas a možnost oddechu. Pochválíme pacienta (nestydět se vyjádřit pochvalu neverbálně).
U nevidomého pacienta se vyvarujeme projevů soucitu – nevidomí jsou zcela normální lidé. Jednáme vždy přímo s nevidomým, i když má s sebou průvodce. Popíšeme, co a jak děláme v určité situaci. Informujeme vždy předem o nepříjemném nebo bolestivém zákroku a současně vysvětlíme, proč je nezbytný. Vytvoříme přijatelné akustické prostředí, odstraníme šumy a zdroje rušení. Nepohybujeme se tiše po místnosti, dáváme o sobě zřetelně vědět. Upravíme prostředí, odstraníme překážky a bariéry. Nevhodná je komunikace s nevidomými při zvukové kulise rádia nebo televize, kterou je nutno překřikovat.
Tělesně postiženého pacienta pozorně vnímáme a věnujeme mu čas. Pokud je na lůžku nebo na vozíčku, nestojíme nad ním, ale posadíme se. Dodržujeme běžnou konverzaci, i přes atypické projevy předpokládáme normální inteligenci. Pomáháme vytvářet bezbariérové prostory. Nevytýkáme skutečnosti, které se nedají ovlivnit (např. potřísnění oděvu při jídle apod.).
K mentálně postiženému pacientovi přistupujeme jako k ostatním, ale s větším taktem a větší trpělivostí. Mentálně postižený zasluhuje úctu a respekt jako jiní lidé. Obracíme se především na pacienta, i když je přítomen doprovod. Opakujeme své otázky a instrukce tolikrát, kolikrát je to zapotřebí. Jsme trpěliví a tolerantní.
Děti s autismem nejsou schopny zvládnout úroveň vnímání symbolů, která odpovídá jejich intelektuálnímu věku. Dítě může opakovat fráze, ale nepoužívá kreativní jazyk. Má zvláštní rytmus, tón a přízvuk. Chybná artikulace se vyskytuje asi u poloviny dětí, které používají řeč, a více než polovina nepoužívá jazyk smysluplně. Dítě chodí na známé místo a vyžaduje určitý předmět. Vyjadřuje přání. Nedokáže udržet konverzaci, nepoužívá správně osobní zájmena. Otázky klade jen zřídka, a pokud je klade, často je opakuje. Abnormální je výška a rytmus hlasu. Forma komunikace s těmito dětmi musí být individualizovaná a nemusí nutně probíhat pomocí slov. Lze využívat předměty, gesta, obrázky, fotografie, psaná nebo tištěná slova.
Dítě tedy bez naší pomoci a s naším laickým přístupem žije v častém stresu, není schopné se učit a rozvíjet své schopnosti. U dítěte se rozvíjí deprivace a následuje opožďování ve vývoji. Pokud tedy chceme, aby od nás tyto děti přijímaly nové informace a vědomosti a byly schopné se učit, musíme jim nejprve upravit prostředí tak, aby dětem dodávalo jistotu a poskytovalo již zmiňovanou vysokou míru předvídatelnosti. Každé dítě potřebuje individuální přístup.
Využití konceptu Bazální stimulace
Bazální stimulace je vědecký, pedagogicko-ošetřovatelský koncept podporující vnímání, komunikaci a pohybové schopnosti člověka. Ošetřovatelská péče nebo pedagogická praxe je v konceptu strukturována tak, aby byly podporovány zachované schopnosti (komunikační a pohybové) klienta. Předpokladem je také práce s autobiografií (individualitou) klienta a integrace jeho příbuzných do ošetřovatelského nebo pedagogického procesu. Koncept má vypracované rehabilitační techniky pro stimulaci vnímání tělesného schématu (somatická stimulace), stimulaci vestibulární, vibrační, taktilně-haptickou, chuťovou, optickou, auditivní a olfaktorickou stimulaci.
Bazální stimulace je integrovatelná do klinické péče (intenzivní medicína, neonatologie, následná péče) i do neklinické praxe (ústavy pro seniory, ústavy sociální péče, speciální školy, hospice a domácí péče). U klientů s nezvratnými změnami jejich tělesného a duševního stavu výrazně podporuje kvalitu jejich života.
Závěr
Pokud je v prostředí nemocnice možno zajistit vhodnou péči a adekvátní spolupráci jednotlivých složek zaměstnanců (lékařů, sester, učitelů, vychovatelů), děti nemusí psychicky strádat a jejich vývoj se výrazně nenaruší. Je třeba intenzivně se dětem věnovat, pracovat s nimi, komunikovat a snažit se jejich pobyt v nemocnici co nejvíce přizpůsobit jejich potřebám a zájmům tak, aby nebyly úplně odtrženy od reálného světa. Velmi vhodná a žádoucí je též přítomnost rodičů v průběhu hospitalizace. Platí zde výstižné tvrzení, že stůně-li dítě, stůně v jistém smyslu celá rodina… Domnívám se, že vhodná, přiměřená a dostatečná komunikace a informovanost rodičů a také dětí může kladně ovlivnit hospitalizaci a proces zotavování. Psychická pohoda je jedním z předpokladů úspěšného léčení. Uspokojovat potřeby dětského pacienta pro nás všechny znamená velké poslání. Rodiče a děti očekávají kvalitní profesionální zdravotní péči a empatický přístup ze strany zdravotnických pracovníků, úctu a pochopení, úsměv a pár milých slov. Vzájemné respektování ze strany pacientů i ze strany zdravotnických pracovníků nás posouvá blíže k cíli. Někteří lidé přicházejí do našeho života a rychle odcházejí, někteří zůstanou na chvilku a jiní se stávají našimi přáteli. Stejně tak v našich srdcích zanechávají nádherné stopy i dětští pacienti a my nezůstaneme nikdy úplně stejní, protože i dětští přátelé nás mění.
**
Literatura
VOLF, V.; VOLFOVÁ, H. Pediatrie I. Praha: Informatorium, 2003. 112 s. ISBN 80-7333-021-0. ROZSYPALOVÁ, M.; ČECHOVÁ, V.; MELLANOVÁ, A. Psychologie a pedagogika I. Praha: Informatorium, 2003. 186 s. ISBN 80-7333-014-8. ČECHOVÁ, V.; MELLANOVÁ, A.; KUČEROVÁ, H. Psychologie a pedagogika II. Praha: Informatorium, 2004. 160 s. ISBN 80-7333-028-8. FRIEDLOVÁ, K. Bazální stimulace. Frýdek Místek: INSTITUT Bazální stimulace, 2009. 100 s. ISBN 80-239-6132-2.
O autorovi| Lenka Groligová, Klinika dětské anesteziologie a resuscitace, FN Brno (LenkaGroligova@seznam.cz)