Právo dítěte na kontakt
V posledních letech doznala dětská oddělení v České republice významné změny - zatímco ještě v 90. letech minulého století byl rodič přítomný u lůžka dítěte spíše výjimkou, dnes je tomu zcela naopak.
Hlavní starostí zdravotnických zařízení se nyní stává fakt, že nejsou schopna zajistit, i kvůli zastaralé výstavbě nemocnic, aby rodič mohl se svým dítětem zůstat v nemocnici po celou dobu jeho pobytu. Dítě má právo na neustálý kontakt se svými rodiči. Úmluva o právech dítěte říká, že zájem dítěte musí být vždy na prvním místě. Charta práv dětí v nemocnici stanoví, že hospitalizované děti mají právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Totéž garantuje zákon č. 372/2011Sb., o zdravotních službách, v § 28e, který uvádí právo dítěte na nepřetržitý kontakt se zákonnými zástupci, tedy zpravidla rodiči, pokud tomu nebrání poskytování zdravotních služeb jako takových, či to neodporuje zákonům nebo vnitřnímu řádu.
Pro porovnání situace se zvyšujícím se počtem doprovodů dětí hospitalizovaných v nemocnici je uveden konkrétní příklad, vývoj počtu přijatých doprovodů dětí v posledních 23 letech na Dětské chirurgii -dětském úrazovém centru KZ v Ústí nad Labem. Graf jednoznačně ukazuje na vzrůstající tendenci počtu přijatých doprovodů do nemocničního zařízení. Zatímco před 20 lety nebyl rodič vůbec běžnou součástí péče o dítě v nemocnici, dnes je tomu přesně naopak.
Rodič jako součást léčby
Ozdravné působení na dítě se daří především ve spolupráci s rodiči. Je důležité s nimi jako s účastníky procesu léčby spolupracovat a je zapotřebí je vnímat jako prostředníky a pomocníky při péči zdravotnického personálu. Při práci s nimi je ale zapotřebí počítat i s negativním vnímáním nemoci jejich dítěte - se strachem, úzkostí, jejich pocity viny ať již racionálními nebo iracionálními. Důležité je nezapomenout rodiče pochválit, ocenit jejich obětavost a vyjádřit porozumění a pochopení situace. Shoduji se v tomto ohledu s profesorem Matějčkem, který konstatoval: „Rodiče mají různou toleranci vůči nemocem svých dětí. Někteří se, je-li dítě nemocné, chovají klidně a vyrovnaně a snaží se podpořit dítě tak, aby se z nemoci co nejdříve dostalo. Jiní rodiče však reagují na tutéž okolnost nepřiměřeně. Jsou naplněni silnou úzkostí, neklidem.“ Je potřeba, aby si zdravotnický personál uvědomoval, že trávení celého dne v přítomnosti dítěte v nemocnici se zcela liší od dne stráveného v domácím prostředí. Proto je vhodné a nutné poskytnout rodičům v nemocnici zázemí. Na humanizaci a normalizaci prostředí se podílejí samozřejmě všichni zdravotničtí pracovníci. Jejich hlavní snahou je vnášet do nemocničního prostředí „normální život“. Záleží pak na každém pracovníkovi, kolik času a svých schopností do humanizace prostředí vloží. Lidský a citlivý přístup celého zdravotnického týmu je totiž velmi důležitým kritériem působení celého oddělení, jako je jím i multioborová spolupráce s jinými nelékařskými profesemi.
Na co bychom neměli zapomínat
Neměli bychom zapomínat na to, že rodiče jsou nositeli práv a povinností ve vztahu k dítěti. V prvé řadě jsou zákonnými zástupci dítěte, mají tedy právo činit za dítě právní úkony, ke kterým není samo způsobilé. To se týká i rozhodování o zdravotní péči. Mají tak právo na poskytnutí veškerých informací týkajících se dítěte (jeho zdravotního stavu, stanovené diagnózy, navrhované léčby apod.) a mají právo s dítětem v nemocnici být, zde samozřejmě v souladu s vnitřním řádem oddělení.
Co přinesla přítomnost rodičů
Pobyt v nemocnici je stresující pro dítě i rodiče. Může se proto stát, že dítě i rodič se někdy zachovají jinak, než pro ně bývá obvyklé. Přítomnost rodiče má jednoznačně kladný vliv na psychiku dítěte. Nesmíme zapomínat, že nikdo dítě nezná tak dobře jako jeho rodič. Není pravda, že malé dítě brzy zapomene na to, že je v nemocnici bez rodičů. Děti potřebují, aby rodiče byli s nimi, pobyt v nemocnici pak pro ně není tak stresující. Role rodiče je nenahraditelná i během hospitalizace. Díky jeho přítomnosti se dá předejít mnoha úzkostem, strachům a slzám. Rodiče mají také přehled a kontrolu nad indikovanou léčbou, spolupodílí se na rozhodování o poskytované péči a přijímají od personálu informace odpovídající jejich chápání (platí pro rodiče i děti).
A pohledem zdravotníka?
Ne vždy je vliv rodiče na dítě hodnocen zdravotnickým personálem kladně. Zdravotnický pracovník pracuje kontinuálně především s dětmi, ale dnes již velmi často také s rodiči. Vzhledem k současnému nedostatku zdravotnického personálu, jeho vytíženosti i vzhledem k náročnosti této profese mohu konstatovat, že rodič je zcela jistě nenahraditelný, ale někdy může být i ne zcela pozitivním článkem v léčbě dítěte. Právě toto téma se na odborných konferencích či kongresech oboru dětské chirurgie stále častěji stává předmětem diskusí.
Závěr
Hospitalizace dítěte v nemocničním zařízení je náročnou situací a souvisí vždy se změnou sociálního prostředí. K postupnému začleňování dítěte a jeho zdárné adaptaci významnou měrou přispívá každý zdravotnický pracovník. Sociálně pedagogické působení zdravotnického pracovníka by mělo spočívat v umění naslouchat, v empatii, pochopení, pozitivní podpoře a motivaci dítěte při zvládání náročné životní situace. Je však třeba připomenout, že i zdravotnický pracovník má své limity. Literatura u autorky
Mgr. Bc. Michaela Rothová, Dětská chirurgie - dětské úrazové centrum KZ, a. s., Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, michaela.rothova@kzcr.eu