Tento, na první pohled příznivý fakt, je ovšem zároveň obžalobou socialistického Československa. Komunistům totiž na zdraví lidí vůbec nezáleželo! Pádným důkazem tohoto tvrzení bylo v sedmdesátých letech přijetí pacientů na umělou ledvinu, podmíněné několika klíčovými podmínkami.
Nárok měli pouze lidé mladší 45 let. Navíc kardiaci, diabetici a onkologičtí pacienti měli smůlu, s nemocnými ledvinami umírali bez pomoci. Soudruzi tak vzkázali národu, že důchodci a nemocní lidé je vlastně vůbec nezajímají a oni ušetří na penzích a invalidních důchodech.
Mýtem rovněž je, že za socialismu bylo zdravotnictví zadarmo. Nikoliv, bylo prolezlé korupcí skrz naskrz. Jistému primáři v sedmdesátých letech v jedné okresní nemocnici v současném kraji Vysočina říkali lidé výstižně Mengele.
Bylo veřejným tajemstvím, že ten, kdo mu nedal úplatek řádově v tisícikorunách (a to byly tehdy velké peníze), se mohl rovnou obrátit na pohřební službu. Nicméně měl vlivnou pozici v KSČ a nikdo na něj neměl.
Za svých pražských studií jsem v osmdesátých letech dělal sanitáře ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí a zažil jsem tam nepěknou scénu. Vozil jsem nepohyblivé pacienty na různá vyšetření a zpět. Jednou mi nějaká stařenka dávala do ruky padesátikorunu.
Já to udiveně odmítl, ale ona začala naříkat a plakat, že nechce zůstat dole v zimě. Byl jsem z toho šokován, ale později jsem se dozvěděl, že ostatní sanitáři nechávali pacienty, kteří jim nedali „všimné“, čekat třeba tři čtyři hodiny ve studené nemocniční chodbě.
Není také pravdou, že za komunistů nebyli opilí lékaři, byli, znám případ několika obvodních lékařů, kteří trvale ordinovali pod vlivem alkoholu, a pokud neudělali nějaký moc velký průšvih, tak bylo ticho po pěšině.
Jeden z mých učitelů, světoznámý kardiochirurg profesor Jan Pirk, to řekl jasně: Československé socialistické zdravotnictví se vyznačovalo nedostatkem peněz, zastaralými přístroji a chyběly rovněž devizy na nákup kvalitních léků ze zahraničí.
Pádným důkazem o katastrofálním stavu socialistického zdravotnictví jsou tyto nesmlouvavé statistické údaje. Před komunistickým pučem v roce 1948 mělo Československo střední délku života na úrovni 12. země na světě. V roce 1989 se propadlo více než jednou tolik na 27. příčku.
To nepotřebuje dalšího komentáře!
Čili tvrzení o skvělém socialistickém zdravotnictví jsou velkou lží. To, že Rudé Právo psalo něco jiného, na tom nic nemění.