Genová technika, která slibuje léčit nemocné s oslabenými svaly, láká i sportovce, jimž by umožnila dosahovat lepších výkonů. Vědci varují, že se blíží doba „genového dopinku“.
„Dostávám spoustu dopisů. Jedna půlka je od lidí, jimž ochabují svaly vinou onemocnění, a ptají se, zda jim nemohu pomoci. Druhá půlka přichází od sportovců nebo jejich trenérů, kteří vyzvídají, zda by se naše poznatky nedaly využít pro ně,“ svěřil se na nedávném výročním zasedání Americké asociace pro povznesení vědy (AAAS) v Seattlu profesor fyziologie Lee Sweeney z Pensylvánské univerzity. Proč je právě on adresátem těchto dotazů?
Svaly na objednávku
Tým, který Sweeney vede, dělá na laboratorních myších a potkanech pokusy s přenosem genu, jenž řídí vytváření růstového faktoru, zvaného IGF-I, nezbytného pro vývoj a obnovu svalů. Výzkumníci využívají neškodného viru, na nějž napojí gen pro IGF-I. Virus pak vstříknou do svalů zvířat, kde proniká do buněk a gen tam předává.
Dosavadní výsledky jsou ohromující. Svaly hlodavců po zákroku nabývají na velikosti i síle o 15 až 30 procent. A nejenom to. I ve stáří těmto zvířatům vydrží svaly v plné síle a neochabují, jak je s přibývajícím věkem jinak obvyklé.
Účinek genového zásahu je patrný u zvířat, které mají málo pohybu. Ale ještě výrazněji se projevuje u hlodavců, kteří se pohybují hodně.
Sweeney uskutečnil výmluvný pokus. Čtyřiadvaceti potkanům vstříkl gen jen do jedné zadní nohy. Polovina zvířat neměla moc pohybu. Jim se svaly na jedné noze zvětšily v průměru o 15 procent. Druhá polovina potkanů se musela pro potravu dostávat po obtížně zvládnutelném žebříku, a ještě nosila na těle zátěž, takže zvířata měla neustálý trénink. Jim se svaly na „genově posílené“ noze zvětšily téměř o třetinu.
„To je asi něco, o čem sní trenéři vrcholových sportovců,“ poznamenal Sweeney.
Olympiáda v roce 2008 už může být podezřelá
Vědci samozřejmě při svém výzkumu nemyslí na sportovce, ale na nemocné, jimž choroby poškozují svaly, a také na starší lidi, kterým se jejich svaly s věkem oslabují.
Jejich genová terapie má zatím daleko k léčebné praxi. „Odhaduji, že první pokusy s lidskými pacienty bychom mohli začít do deseti let,“ odhadl Lee Sweeney. Pak se teprve může ukázat, zda se genová léčba osvědčí i u lidí.
Do té doby ovšem musí vědci pečlivě sledovat případné vedlejší dopady. Dosavadní pokusy s genovou terapií ve světě totiž ukázaly, že u pacientů může vyvolat rakovinu. Například ve Francii léčili vědci pomocí genové terapie dva chlapce s poruchou imunity. Děti musely žít v nemocnici uvnitř izolovaného „stanu“, aby k nim nepronikly běžné mikroorganismy zvenčí. Po genovém zásahu se však u chlapců objevila leukémie.
Vědci však celkově předpokládají, že rizika postupně odstraní a genová léčba se v dalších desetiletích stane v nemocnicích běžná. Ještě dříve by však po ní mohli sáhnout sportovci a jejich trenéři, ochotní riskovat zdraví, jen aby dosáhli sportovního (a komerčního) úspěchu.
„Nemyslím si, že bychom se s genovým dopinkem mohli setkat na letošních olympijských hrách v Aténách. Ale u olympiády v Pekingu v roce 2008 si už nejsem tolik jist, a v roce 2012 to už může být docela realistický předpoklad,“ řekl na konferenci v Seattlu Richard Pound, profesor montrealské McGillovy univerzity a předseda Světové antidopinkové agentury, sám bývalý kanadský olympijský plavec.
Nesmíme ztratit kontrolu
Sweeneyho výsledky naznačují, že případný genový dopink by sportovcům umožnil výkony ještě výraznější než všechny dosavadní posilující prostředky. A to je svůdné.
„Něco takového ovšem nemůžeme dovolit,“ zdůraznil Richard Pound. „Nechceme přece, aby se atleti změnili v nějaké genové mutanty!“
„Vsadil bych se, že někdo ve sportovním světě si už dělá obchodní plány, jak těchto poznatků využít,“ poznamenal Thomas Murray, ředitel americké nezávislé organizace pro etiku v biologii Hastings Center. „Když uvážím, co o atletice vím, čekám, že dříve než genové terapie začnou prospívat nemocným, začnou se podloudně používat ve sportu. V minulých desetiletích jsme ztráceli kontrolu nad užíváním dopinku. To by se nemělo opakovat.“
Odhalit geově upraveného atleta je těžké
Světová antidopinková pravidla už nyní výslovně zakazují využívat přenosu genů k dosažení lepšího sportovního výkonu. Potíž je v tom, že odhalení atleta, který si nechal do svalů přidat gen, je obtížné.
Dnes přichází v úvahu odebrání části tkáně sportovce, aby se dal provést genový rozbor, při němž se hledá gen, který není přirozenou součástí organismu. A to jistě není příjemná procedura.
„Chtěl bych požádat všechny vědce, kteří se na výzkumu genových terapií podílejí, aby současně mysleli i na vyvinutí jednoduchých a spolehlivých testů, kterými by se dalo zjistit jejich zneužití u sportovců,“ řekl Murray.
Profesor Lee Sweeney soudí, že v nejbližších letech bude veřejnost považovat za neférové, pokud si sportovec pomůže k lepšímu výkonu přidáním genu.
Nicméně připomněl: „Pokud se genové terapie budou vyvíjet zdárně, budou za čas léčit těžce nemocné lidi. Tím se technika přenosu lidských genů postupně stane široce dostupnou. Možná ji začnou využívat i lidé, kteří jsou vcelku zdraví, ale budou chtít dále vylepšit svůj fyzický stav. A bude zřejmě těžké to někomu zakázat. Tedy ani sportovcům,“ předpověděl.
| ZNEUŽITÍ LÉKŮ - NIC NOVÉHO: |
|---|
| Genová terapie, která se může stát novým typem dopinku, není prvním léčebným postupem s podobnou možností zneužití. Příkladem může být lidský růstový hormon, kterým lékaři úspěšně pomáhají dětem s poruchou růstu. Nebo hormon erytropoetin, který se tvoří v ledvinách a podporuje dozrávání červených krvinek; léčí se jím například pacienti s nemocnými ledvinami, kteří by jinak trpěli chudokrevností. Tyto hormony se dnes uměle získávají z baktérií, do nichž byl vnesen příslušný lidský gen. A obě látky také našly široké uplatnění mezi sportovci, kteří chtějí posílit svůj výkon a nelámou si hlavu tím, že jejich použití za tímto účelem je zakázáno. |
JOSEF TUČEK, Hospodářské noviny