Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem i nadále zůstane nejslavnějším skanzenem ve Středočeském kraji. Ale nechybělo moc a mohlo to být jinak.
Hejtman David Rath má totiž velkou touhu vystavět ve svém kraji ještě monumentálnější dílo tohoto typu, totiž skanzen unikátních „veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízení“, pro něž se nešťastně vžil nepřesný a příliš mnoho odpouštějící název „neziskové nemocnice“.
Žalostné torzo
Rathovu milovanému dítěti z dob jeho šéfování resortu zdravotnictví – zákonu o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních – se nedařilo a dále nedaří. Do sbírky zákonů se sice dostalo, ale Ústavní soud z něj záhy osekal protiústavní direktivní pasáže včetně seznamu nemocnic, které měly mít rathovskou právní formu povinnou. Takže ze zákona zbylo žalostné torzo bez moci a reálné účinnosti.
Proto se David Rath po krajských volbách rozhodl vystavět tomuto zákonu pomník alespoň ve „svém“ kraji a dlouho se usilovně snažil přimět ministerstvo zdravotnictví, mezitím odlišně politicky zbarvené, aby patero středočeských nemocnic zapsalo na seznam zařízení s touto jedinečnou právní formou.
Rath asi zpětně lituje, že když zákon tvořil, dal pravomoc zápisu na seznam právě ministerstvu a nikoli třeba rovnou zřizovateli nemocnice. Jenže stalo se.
A tak ministerstvo vedené Leošem Hegerem z TOP 09 nejen že Rathovu žádost o vytvoření středočeského skanzenu zamítlo, ale ještě rozjelo poslaneckou iniciativu, jejímž cílem je zrušení celého zákona.
Odbytá argumentace
Zamítnutí žádosti je zcela správné. Ovšem ministerští úředníci trestuhodně odbyli zdůvodnění svého rozhodnutí. Argumentují v první řadě tím, že se zákon o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních (pardon, ale já ten hrůzný název nevymyslel) bude rušit, a tudíž nemá smysl mu na krátkou dobu středočeské nemocnice podřizovat.
To je právní nihilismus. Zákon platí do poslední chvíle, dokud není skutečně zrušen, a takto okatě předjímat legislativní proces ministerstvu jako orgánu exekutivy nepřísluší.
Ministerstvo si mělo vymyslet lepší důvody. Třeba mohlo říct, že mu to nepřijde jako dobrý nápad. Že má dost svých starostí, než aby ještě diktovalo pěti středočeským špitálům, koho, jak, čím, v jakém rozsahu a za jakých podmínek mají léčit (což po něm zákon žádá), a než aby se tahalo po soudech se zdravotními pojišťovnami, jimž zákon nesmyslně přikazuje uzavřít s veřejnými neziskovými nemocnicemi smlouvu nadiktovanou ministerstvem, i kdyby hromy bily.
To by bylo právně mnohem čistší a také čitelnější než ohánění se tím, že platný zákon už za chvíli nebude platný, protože vládní koalice shodou okolností disponuje přesvědčivou sněmovní většinou. To pak vypadá spíše jako arogance moci.
Kam napřít ušetřené síly
Rathův zákon zaměňuje faktické zestátnění či přinejmenším podřízení diktátu ministerstva za „neziskovost“ a „veřejnost“. To je špatně, a jestli zákon z právního řádu zmizí, tak hurá. Byla by ovšem škoda, kdyby kvůli tomu zapadla myšlenka neziskových nemocnic.
Tato právní forma není vůbec špatná, jen kdyby ji dokázal upravit nějaký obecnější a příčetnější zákon o neziskových organizacích. Ten by uvítaly nejen nemocnice, ale celý český neziskový sektor.
K této iniciativě by mělo ministerstvo napřít své síly, které ušetří tím, že nebude muset řídit Rathův skanzen.