Korekce zraku pomocí kontaktních čoček

TRENDY V OFTALMOLOGII Mnohým lidem s refrakční vadou usnadňují život kontaktní čočky. V dnešní době je jejich používání velmi bezpečné a pohodlné. Ale nebylo to tak vždycky, kontaktní čočky představovaly riziko pro oko (především pro rohovku) a jejich používání, včetně péče, nebylo rozhodně snadné. Zpočátku byly kontaktní čočky určeny k medicínským indikacím, hlavně ke krytí přední plochy oka a korekcím afakie po operacích šedého zákalu. U nás je obecně známa až poslední, bezpochyby nejvýznamnější etapa historie kontaktních čoček. Etapa měkkých kontaktních čoček. Historie kontaktních čoček je však mnohem delší. Vývoj kontaktních čoček První matematické modely, ve kterých můžeme sledovat snahu o korekci refrakčních vad přiložením nějakého optického systému na oko, pocházejí od Leonarda da Vinciho z počátku 16. století. Této problematice se věnovali později další velmi významní vědci jako R. Descartes v 17. století, T. Young na počátku 19. století se svým „hydrodiascopem“ a hlavně J. F. Herschel, který v první polovině 19. století popsal první představu čočky vytlačené z gelu a přiložené na oko. I když od tohoto modelu k moderním kontaktním čočkám byla ještě dlouhá cesta, byl to nepochybně začátek, od kterého se odvíjí moderní historie kontaktologie. První skutečně použitelné kontaktní čočky, jejichž použití bylo publikováno, pocházejí z Německa od E. Ficka z roku 1888. Používaly se čočky skleněné, foukané nebo lité, případně broušené, a to ke krytí rohovky, ke