Jsme na začátku třetího tisíciletí. Měli bychom být ve svém lidském vývoji dále. Ovšem pravda je odlišná. Začátek 21. století byl a je plný napětí, nepříjemných konfliktních lidských setkání, která vnáší do lidských duší neklid, zmatek a také někdy i utrpení. Vlivem rostoucích technických vymožeností chtějí lidé ihned dosáhnout svých cílů, vyřešit nesnáze, které je potkávají. Chceme dosáhnout všeho ihned, neboť nám reklamy nabízejí okamžité materiální uspokojení. Ano, můžeme mít nádherné technické vymoženosti. Můžeme si na ně, kdykoli budeme chtít, půjčit finanční prostředky, ale cestu ke svému duševnímu klidu můžeme ovlivnit pouze my sami – svým přístupem k životu.
Materiální pokrok přináší otázku Ericha Fromma „Být, či mít?“. E. Fromm se ve své knize zabývá tím, co je větší štěstí pro člověka – krásné lidské vztahy, nebo vlastnit materiální hodnoty a nepřemýšlet nad tím, co znamená skutečná láska. Láska, která je bez výhrad, je plná porozumění, laskavosti, trpělivosti, přijímá druhého člověka i s jeho chybami a dokáže zvládat životní překážky. Každý z nás potřebuje druhého člověka, potřebuje láskyplný vztah, i když se občas o tom stydí hovořit. Je mnoho podob lásky, láska mateřská, láska partnerská, láska k přírodě… Kolik byste jich dokázali vyjmenovat? Ve druhé polovině 20. století se prudce rozvíjela výroba a obchod. Rychlý technický rozvoj způsobil nový ekonomický pohled na svět a změnu životního postoje. Důmyslné geniální vynálezy a dosažený pokrok velebily lidské myšlení. Objevil se nový filozofický pohled na ideál člověka. Myslitelé čerpali naději v síle lidského rozumu. Věřili, že díky rozumu člověk dokáže vytvořit autonomní, svobodnou bytost, která zvládne problémy světa i své lidské vztahy. Rozum se jevil jako spolehlivý prostředek na cestě k lidské dokonalosti a šťastnému životu. Vznikl názor, že lidé získáním bohatství a úspěchu dosáhnou štěstí. Díky velkým technickým změnám se zvyšovaly a stále zvyšují nároky na člověka, na jeho způsob předvídání, rozhodování a jednání v mnoha napjatých a neuchopitelných okamžicích současného života. Naše mysl nedokáže tak rychle zpracovat valící se informace a najít to správné řešení. Zažité situace v lidech vyvolávají stresy, touhu odkládat řešení, zůstat stát stranou, neriskovat, držet se známých, navyklých způsobů řešení. Ovšem některá známá řešení již nepomáhají, jsou v nových situacích nepoužitelná a neúčinná. Je třeba je poopravit, zdokonalit a přerušit tak začarovaný kruh, ve kterém se ocitáme. Ne info zapomenout však zůstat spravedlivým, laskavým a lidským tvorem!
Využiji slova úžasné profesorky Jaroslavy Peškové, která dokázala nádherně hovořit o poslání člověka, dokázala své studenty vtáhnout do filozofického zkoumání životního lidského poslání na Zemi. Vzpomínám na debaty s touto vzácnou ženou a snažím se její myšlenky předávat dále. Říkávala: „… poslední dobou chybí lidem společné povídání u kuchyňského stolu. Sedět a předávat si zkušenosti z prožitého dne. Sdělit si navzájem, co nás trápí a z čeho se radujeme…“ Ptala jsem se jí, kde spatřuje důvod lidského odcizování. Odpověděla: „Dnes se vše dá koupit. Hotové jídlo si přineseme domů nebo se každý nají mimo svůj domov. Některé obchody a restaurace jsou nonstop. Utrácíme vzácný čas lidské pospolitosti hledáním nových a nových zážitků a zapomínáme, že to nejvzácnější máme doma. Za peníze si nikde nekoupíme přátelství, lásku, spokojenou rodinu.“
Kdo je člověk?
Odkud pochází? Kam směřuje? Jaké jsou jeho možnosti? Na jaké bariéry naráží? Jaké má možnosti svého rozvoje? Na jaké překážky musí být připraven, chce-li se osvědčit jako člověk odpovědný za své lidské určení? (Pešková, Já, člověk, 1991) Ano, dnes musí být v popředí zájmu všech lidí ideál odpovědnosti za vlastní budoucnost i za svět, kde žijeme. Každý z nás se musí chtít stát humánnějším. Svou lidskou roli naplnit v uznání lidské důstojnosti. Rozum nás má vést k tomu, abychom respektovali a hledali porozumění pro kulturní a individuální zvláštnosti jiných lidí. Jinakost druhých nás musí naučit ochotě přijmout i jejich nesouhlas s našimi názory. Jinakost druhých by nás měla vést k zamyšlení se nad tím, zda druhá strana nemá v něčem pravdu. Součástí nového přístupu k životu je potřeba naučit se schopnosti přijímat kritiku našeho chování a jednání. Je velmi bolestné nejen pro nás, ale i pro všechny, o které se staráme, vystavit naši vybudovanou životní mapu kritice.
Co znamená být moudrým člověkem?
Moudrým člověka činí především uvědomění si, že má schopnost přemýšlet o všem, co provádí a jak jedná. Předpoklad pro lidskou moudrost je naše upřímnost a pravdivé vidění reality světa. Umění rozlišit dobro a zlo. Najít vlastní hranice možností. Objevit vnitřní klid a umění radovat se a přitom neubližovat druhým na své životní pouti. Úkolem současnosti i budoucnosti je dosažení změny převládajícího principu touhy po moci a majetku ve víru etických a kulturních hodnot lidstva. Zastavit jednou provždy zneužívání důmyslných vynálezů ve válčení proti lidem a devastování přírodního bohatství.
Věda o lidské duši
Nemůžeš si stanovit délku života, ale můžeš mu dát šířku a hloubku. Nemůžeš určit rysy svého obličeje, ale můžeš ovládat jeho výraz. (M. J. Tailorová) Stále platí mýtus (zvláště u nás, Češi jsou příliš hrdí na svou schopnost snášet a odolávat), že problémy duše musí zvládnout každý sám. Stále vládnou tendence, že je nutné přesvědčit druhé, že můj názor je ten nejlepší. Psychologie je mladá vědní disciplina, když sáhneme do historie, její vznik je spojen se jménem Sigmunda Freuda. Kolik nezájmu a ponížení zažil, když tvrdil, že naše pudy ovlivňují naše jednání. I když nacisté jeho knihy spálili, nezlomili jeho víru ve vlastní pohled na chápání významu duševních procesů. Jeho základ dal možnost zkoumat a hledat další pohledy na lidskou psychiku. Pro všechny pomáhající profese je důležitá psychologická příprava. Zatím ve školách stále chybí důkladná příprava zvládat komunikaci v obtížných situacích, a i když jsou možnosti dalšího profesního vzdělávání pro zdravotní sestry, ne každá má dostatek finančních prostředků, aby si kurzy zaplatila. Je mi líto, že není v zákoně zakotvena pravidelná povinnost zaměstnavatele zprostředkovat všem pracovníkům v pomáhajících profesích možnost dalšího profesního rozvoje v technikách zvládání náročných komunikačních dovedností. Nikdy nemůžeme vědět, kam se rozhovor bude ubírat, jaké city se objeví, jaké vzpomínky se objeví, které ovlivní směr rozhovoru. Každý z nás je jedinečná bytost, na celém světě nemáme kopii, a tak nelze předpokládat, jak každý z nás zareaguje při neočekávané situaci. Stále se máme co učit. Nikdo z nás není dokonalý.
Zamysleme se nad svojí rolí v pomáhající profesi
Princip moderní doby pronikl i do míst, kde se snažíme den co den hodnotit a plnit potřeby našich pacientů – klientů. Nedivme se, že i někteří naši klienti chtějí prosadit své zájmy. Mít ihned vše, co žádají. Někteří se snaží nás i ovládat.
I jejich příbuzní na nás kladou stále větší a větší požadavky. Administrativa přibývá, personál chybí. Všechny tyto okolnosti vedou k tomu, že v nás každodenně přibývá kousek napětí a nespokojenosti. Co se to v nás děje? A co proti tomu děláme?
Na jedné straně jsou mnozí pečující pohodlní hledat skutečné pravdivé potřeby svých svěřenců. Je pro ně jednodušší nacházet vlastní představu, co druhý člověk potřebuje, a snažit se tak obejít překážky a mít snazší cestu k plnění své profese. A co dělají ostatní pracovníci, když se nedaří? Vybavíte si hezké okamžiky, kdy vás klient či jeho příbuzný pochválili? Řeknete si, že je více hezkých okamžiků na vašem pracovišti než těch nepříjemných? Nebo jste naštvaní? Překvapení? Smutní? Utahaní? Jaká další slova vás napadají? Skutečně je někdy obtížné nalézat spolu s klientem společně uspokojení. Myslím si však, že je více těch příjemnějších zážitků, které nás obohacují o pocit, že jsme dokázali někomu pomoci, že se najednou jeho zdravotní stav zlepšil. Odchází domů s úsměvem na tváři. Proto jsme přece začali toto povolání dělat, abychom pomáhali druhým opět nalézt smysl života.
Ovšem jsou okamžiky, kdy přijdou náročné situace. Velmi nerada jsem při předávání služby slyšela, že byla hrozná, že ten a ten udělal to a to… A když jsem sama měla odvahu se zeptat, co bylo krásné, nastala dlouhá pauza. To mne vede k zamyšlení, že například máme 20 klientů a hodnotíme 2 nepříjemné, kteří si třeba se svým životním příběhem nevědí rady, a my máme ničivé lidské potřeby je odsuzovat, kárat, posuzovat a hanět jejich odlišné potřeby agrese, hlučnosti, nesnášenlivosti. Je možné, abychom se na své cestě zastavili a hledali ty opěrné body naší profese, kdy budeme hodnotit jen to dobré, co se nám podařilo, na co jsme pyšní a co nás rozveselilo, namísto toho, co bylo nevhodné, špatné… Máme krásné životní dary – vidíme krásu kolem sebe a přitom můžeme občas přivřít oči a negativní nevidět. Máme uši, abychom naslouchali zvukům, které nám lahodí, a také neslyšet, co nám vadí. Máme jedna ústa, abychom si dobře rozmysleli, co budeme říkat, neboť vyřčené nevrátíš zpět. Máme ruce, abychom si navzájem pomáhali, ale také se jimi můžeme sami obejmout ve chvílích samoty a smutku. A máme své nohy, které nás nosí a udržují směr a hranice našich možností. Znáte své hranice možností a limity svých schopností? Dokážete na ně dohlédnout? Každý z nás je úžasná bytost, na celém světě nemáme kopii, a proto je na nás, abychom se především měli rádi, znali sami sebe a dokázali správně rozhodovat ve prospěch svůj a zároveň neubližovali ve jménu kultury lidství druhým, kteří také chtějí žít.
O autorovi| PhDr. Dana Klevetová chirurgická ambulance, Litomyšlská nemocnice, a. s. (Klevetova@seznam.cz)