Zákon o zdravotních službách, zákon o specifických zdravotních službách a zákon o zdravotnické záchranné službě.
Pro exministra Tomáše Julínka se tato trojice norem stala noční můrou a de facto ukončila jeho ministerskou kariéru. Současný ministr Heger na ní naopak zřejmě získá ostruhy pro největšího reformního bouráka současné vlády.
Rozbití pomníku politické neochoty
Přitom jde o normy, které v sobě neskrývají nijak zásadní konflikt, především proto, že se primárně netýkají toku peněz. V souvislosti s reformou zdravotnictví jsme si zvykli řešit spíše systém financování péče, spoluúčast pacientů, regulační poplatky, úlohu pojišťoven či standardy a nadstandardy. Nabízí se proto otázka, zda je zakotvení práv pacienta do zákona, otázka dojezdu záchranky či úprava asistované reprodukce skutečně reformou.
Odpověď zní ano. Zákony reformují zdravotnictví v tom smyslu, že se jej snaží – do jisté míry proti jeho vůli – vtáhnout do 21. století. Padesát let starý a nesčetněkrát novelizovaný zákon o péči o zdraví lidu je pomníkem politické neochoty přemýšlet nad zdravotnictvím jinak než před půlstoletím, jinak než z pohledu celostátně organizované a dohlížené péče všemocných lékařů nad neznalými pacienty.
Jakkoli Česko přistoupilo k mezinárodní úmluvě o biomedicíně, která stanovuje řadu pacientských práv a snaží se posunout vztah pacienta k lékaři blíže západnímu myšlení, šlo vždy spíše o formální akt bez valného dopadu na zdravotnictví. Právě zákon o zdravotních službách se snaží alespoň částečně naplnit to, co stanovuje úmluva.
Reforma vztahů
Nejde o reformu financování, ale o reformu přístupu a principů. S pacientem se začíná počítat jako s tím, kdo je schopen se na základě poskytnutých informací rozhodnout, která léčba z nabízených možností je pro něj nejvhodnější. Získává právo rozhodovat o své zdravotní dokumentaci, za jistých okolností získává možnost odmítnout léčbu a tak dále.
Samozřejmě, v době, kdy se mluví o tom, že zdravotnictví je finančně na hraně fungování, se mohou podobné, v podstatě abstraktní úpravy jevit jako nemístné. Však také největší rozruch mezi lékaři vyvolal nárok pacientů stěžovat si na zdravotnické zařízení zřizovateli, který má možnost udělit takovému zařízení pokutu za přečiny proti pacientským právům.
Šéf lékařské komory Milan Kubek dokonce tuto úpravu interpretoval tak, že pacienti od vlády dostávají po „ráně bičem“ v podobě vyšší spoluúčasti „kostku cukru“ – mohou si prý „smlsnout“ na lékařích a šikanózními pokutami za nevyvěšené ordinační hodiny je dovést ke krachu. To je absurdní. Interpretovat vztah lékaře a pacienta jako válku, v níž je a priori třeba si na někom „smlsnout“ a pomstít se tak vládě za regulační poplatek či platbu nadstandardu, to je klasická ukázka uvažování o zdravotnictví, které je třeba postupně opustit.
Zvyknout si na to, že zdravotnictví je čím dál více vztahem poskytovatelů služeb a jejich příjemců, vztahem, v němž informační asymetrie sice existuje a bude existovat, ale nesmí být nadřazena svobodné vůli, bude určitě chvíli trvat. Ale nový zákon o zdravotních službách je krokem správným směrem.