Spotřeba léčiv v ČR v loňském roce pravděpodobně překonala magickou hranici 50 miliard Kč. Nejnákladnější je léčba vysokého krevního tlaku, která si vyžádá každoročně pět miliard.
Přibližně polovinu utratíme za antibiotika. Více než tři miliardy nás stojí léčba duševních chorob. Přes dvě miliardy utrácíme za léky snižující vysokou hladinu cholesterolu, za hormony a cytostatika.
Jen o něco méně stojí léky na cukrovku a obstrukční chorobu bronchopulmonální. Velmi nákladné je i léčení našich bolavých kloubů a zad.
Spolu s růstem příjmů obyvatel můžeme i v ČR pozorovat stoupající ochotu kupovat si vitamíny, podpůrné prostředky a potravinové doplňky. Češi chtějí být zdraví.
My lékaři se můžeme ušklíbat nad naivitou, s níž někteří občané skáčí na špek důmyslné reklamě. Nákup v lékárně považují za jednodušší cestu ke zdraví než změnu svého životního stylu. Je to však pořád lepší, než aby lidé utráceli své peníze za alkohol a cigarety.
Na druhé straně stát vytvořil systém veřejného zdravotního pojištění, jehož úkolem je zajistit všem obyvatelům, kteří musí být povinně jeho účastníky, v případě potřeby dostupnost i té nejdražší léčby. To je velmi náročný úkol.
Aby toto mohly pojišťovny plnit, nesmí se penězi plýtvat tak, jak se tomu děje u léků. Léky za několik miliard totiž každoročně vyházíme do popelnic. Další hromady léků pak pacienti užívají zbytečně.
Jak se dá na lécích ušetřit?
Pro systém veřejného pojištění jsou klíčové úhrady léčiv stanovené na základě doporučení takzvané kategorizační komise ministerstvem zdravotnictví.
Zákon říká, že v každé z 521 lékových skupin musí být alespoň jeden lék plně hrazený ze zdravotního pojištění, tedy pro pacienty bez doplatků. Těchto skupin je podle názoru většiny lékařů příliš mnoho.
Kritická situace v bilanci zdravotního pojištění, kdy nemocnice nemají na mzdy a pojišťovny nedokáží zdravotnickým zařízením platit včas, opravňuje ministerstvo k razantním krokům.
Jedním z nejúčinnějších by bylo plošné snížení maximálních úhrad pro všechna léčiva o cca 10-20 procent. Zkušenost ukazuje, že farmaceutické firmy v drtivé většině případů po snížení úhrad snižují své ceny, aby jejich produkty nebyly zatíženy velkými doplatky a byly tedy oblíbené u pacientů i lékařů.
Konkurence je neúprosná. Kdo nezlevní, ten neprodá. Nezákonné cenové dohody by totiž mohl Úřad na ochranu hospodářské soutěže ocenit pokutou.
Citlivější přístup ze strany státu by si zasloužily pouze takové léky, které jsou nenahraditelné a kde by jejich stažení výrobcem z trhu mohlo poškodit pacienty.
Dalším plýtváním je to, že zdravotní pojišťovny hradí na lékařský předpis itakové léky, které jsou jinak bez receptu v lékárnách volně prodejné. To je nesmysl. Jednoznačně by mělo platit, že pokud je lék volně prodejný, pojišťovny ho neplatí.
Úspora by se při dobré vůli našla i dle mého soudu v nehorázně vysokých maržích distributorů léků a lékárníků. Rovněž by mělo platit, že čím je lék dražší, tím smí být tato marže v procentním vyjádření nižší.
Naopak naprostým nesmyslem by bylo zrušení konkurence mezi prodejci zavedením jednotných cen léčiv. Státem požehnanou kartelovou dohodu by jistě přivítali majitelé lékáren. Pacienti by však za jejich jistotu zisku zaplatili tím, že by marně hledali, kde seženou svůj lék levněji. Všude by totiž byl k mání za cenu stejně vysokou.
Naopak jen nepatrný efekt na veřejné výdaje mají maximální ceny léků stanovované ministerstvem financí. Velký efekt bych neočekával ani od několika korunových poplatků za recept, i když by tyto žádného pacienta nezruinovaly.
Úplný nesmysl je však požadavek potvrzovat na recept souhlas pacienta s doplatkem na lék. Taková vyhláška by pouze šikanovala lékaře, kteří nemohou tušit, jakým doplatkem je v té které z lékáren určitý lék zatížen.
Neušetříme ani korunu, jen zlikvidujeme lán lesa na výrobu nových tiskopisů. Aby lékaři požadavku vyhověli, budou si nechávat od pacientů pro jistotu podepisovat všechny recepty. Fronty v čekárnách se zkrátka prodlouží a přibude konfliktů mezi doktory a pacienty, kteří nebudou chápat, proč mají něco podepisovat.
Milan Kubek, Právo, 20.01.2004
(Autor je lékař, předseda Lékařského odborového klubu - Svaz českých lékařů)