Z částky 4300 korun na jednoho obyvatele ČR dosáhly v roce 2001 výdaje za léky, z nichž odhadem desetina skončí v popelnicích. Spotřeba léčiv je nejrychleji rostoucím nákladem našeho zdravotnictví.
Od roku 1992, kdy vznikl systém zdravotního pojištění, se celkové výdaje na zdravotnictví zvýšily 3,5krát, platy lékařů stouply 3,7krát, ale za léky utrácíme dnes 4,75krát více.
Zdravotnictví se tedy stává vynikajícím byznysem pro všechny zúčastněné, vyjma pacientů a zdravotníků, kteří zůstávají nedobrovolnými sponzory našich nemocných.
Naši občané se dožívají stále vyššího věku a jejich zdravotní stav se nepochybně zlepšuje. Kromě čistšího životního prostředí, lepší stravy a obecně řečeno příklonu alespoň té inteligentnější části populace k dodržování zásad zdravého životního stylu, je hlavní příčinou tohoto úspěchu nebývalý rozvoj medicíny, pochopitelně včetně moderní farmakoterapie.
Lidově řečeno, polykáme stále větší množství léků. Intenzita naší farmakoterapie, která se měří počtem takzvaných denních terapeutických dávek na člověka a den, se za uplynulé desetiletí zvýšila 1,6 krát.
Výdaje za léky stále rostou
Výdaje za stále dražší léčiva však stouply 4,75 krát. Zatímco v roce 1992 nám k jejich zaplacení stačilo 20,4 % zdravotnického rozpočtu, tak v roce 2001 utržili výrobci, distributoři a prodejci léků dohromady již 27,85 % ze všech peněz vydávaných na zdravotní péči.
V Rakousku se museli spokojit s 19 % tamních výdajů. Nás léky stály nepředstavitelných 44 240 000 000 Kč, vždyť jen nemocnice za ně zaplatily šest miliard.
Co se týče cen léků jsme na úrovni nejvyspělejších států
Ceny léků v ČR silně připomínají ceny v nejvyspělejších státech. Platy zdravotních sester a lékařů, kteří sice našim nemocným dokáží poskytnout péči srovnatelnou se standardem v zemích EU, naproti tomu zůstávají ostudně nízké. Hodinový příjem lékaře v nemocnici je v současnosti 126 Kč!
Připomíná tak spíše plat středoškoláka (dle ČSÚ 108 Kč/hod.) než ostatních vysokoškolsky vzdělaných odborníků (v průměru 207 Kč/hod.).
Farmaceutický průmysl a nejrůznější firmy s ním spojené sice již dnes nemají takové pré jako v první polovině devadesátých let, kdy neregulované výdaje za léky rostly meziročně i o padesát procent (1992 + 34 %, 1993 +50 %, 1994 +52 %), ale po snížení meziročního nárůstu na 5,3 % v roce 2000, došlo o rok později již znovu ke zvýšení útraty o 15,25 %, a to navzdory nízké inflaci a posilujícímu kursu české koruny, který zvyšuje zisky dovozců.
V nemocnicích stoupají náklady za léky o deset a za zdravotnický materiál o osmnáct procent ročně, proto LOK-SČL předložil ministryni Součkové návod, jak tento růst zastavit. Navrhujeme financování nemocnic na bázi historických rozpočtů tak, že pokud nemocnice provede například 80-100 % výkonů loňského roku, pak obdrží od pojišťoven úhradu ve výši 100-105 % loňských plateb. Při nedosažení výkonů na úrovni 80 % se budou úhrady nevýkonnému zařízení krátit.
Při překročení limitu 100 % výkonů referenčního období se úhrada nemocnici naopak již nezvyšuje. Podobný systém použitý v roce 1997 snížil hospodářskou ztrátu nemocnic na desetinu a na tři roky zastavil nárůst výdajů za léky a materiál. Žádný negativní dopad tohoto restriktivního opatření na zdravotní stav obyvatelstva nebyl zaznamenán. Dále chceme převést úhradu všech léčiv a zdravotnických prostředků do paušálních plateb za ošetřovací den. Tyto platby bude třeba pro některé obory navýšit, ale systém dnešních výjimek, kdy spotřeba nejdražších léků (cytostatika) a materiálů (endoprotézy, stenty) není prakticky nijak regulovaná, musí být zrušen. Všechny nemocnice nechť dále zavedou tzv. pozitivní list levných léčiv a zdravotnických materiálů, které budou používat.
Předpis jiných léků či zboží musí podléhat schválení vedoucím lékařem. Každému oddělení určí vedení nemocnice rozpočet na léčiva a zdravotnické prostředky. Lékaře je pak třeba pozitivně motivovat k jeho respektování. Pokud například ušetří 0-25 %, dostanou polovinu z úspory jako odměnu. Při vyšší úspoře se již vyplacená prémie nezvyšuje, aby nemohlo dojít k postižení pacientů nedostatečně kvalitní terapií. Pokud by byl limit naopak překročen o více než 5 %, budou se lékařům a jejich odpovědným nadřízeným současné odměny krátit. Tato jasná pravidla se jistě setkají s odporem těch lidí, pro které je současný chaos výhodný, ale nemocnicím přinesou stamiliónové úspory. Většinu léků však užívají pacienti ambulantně.
Vždyť jen VZP za léky na předpis platí ročně dvaadvacet miliard. Pokud chceme něco z veřejných peněz ušetřit, pak potřebujeme změnit zákon tak, aby nemuselo být z pojištění hrazeno tolik léků jako dnes. Zcela zásadní je dále snižování maximálních úhrad léků ze strany pojišťoven. Jejich výši určuje ministr zdravotnictví na základě doporučení tzv. kategorizační komise. Snížení úhrady vyvolalo vždy pokles cen léků.
Farmaceutické firmy raději zlevnily své výrobky, aby tyto zůstaly pro pacienty bez doplatků a byly tedy hojně užívány. Naproti tomu úprava maximálních cen léků, ani převedení jejich tvorby z kompetence ministerstva financí pod ministerstvo zdravotnicí, nebude mít žádný praktický význam. K úsporám nepovedou ani jednotné ceny léků. Ty pouze přinesou úlevu malým lékárnám, které dnes těžko odolávají cenovému tlaku velkých řetězců.
Pokud však vznikne z rozhodnutí státu jednotná cena, silně připomínající kartelovou dohodu, pak pacienti nebudou muset obíhat lékárny, svůj lék totiž nenajdou nikde levnější.
MILAN KUBEK, Právo, 13.1.2003
Autor je předsedou Lékařského odborového klubu - Svazu českých lékařů