Jinak řečeno, že „bezplatná“ péče je jejich právo a zajistit ji je v možnostech státu.
Ačkoli polské zdravotnictví je na tom hůř než naše (pokud jde o jeho dluhy i o kvalitu medicínské péče), jistou podobnost tu přece jen najdeme.
Posledních šest let se o reformě mluví, ale z gruntu se do ní nikdo nepustil. Polsko tak jako my přešlapuje mezi systémem pojišťoven a státními zásahy. Jedenáct regionálních zdravotních pojišťoven sloučilo před dvěma lety v Národní zdravotní fond - tak, jak chce dnes Milada Emmerová.
Nic užitečného to nepřineslo. Naopak, jeho výdaje stouply o polovinu - zatímco ceny jen o dvacet procent. „Hádám, že půlka z těch peněz byla rozkradena a druhá půlka utracena zbytečně,“ komentují to tamní noviny.
Zároveň se neúnosně prodloužily čekací doby nejen na plánované, ale i na akutní výkony: „Pomalu si začínáme zvykat, že na zasádrování zlomené ruky čekáme týden.“
Lidé proto, navzdory proklamacím o bezplatné péči, často platí hotově nebo se pojišťují u soukromníků. Víc než třetina peněz teče do zdravotnictví jinudy než přes Národní zdravotní fond.
Hana Čápová, Respekt