Příprava k výkonu povolání nižších a pomocných zdravotnických pracovníků (dále jen NZP a PZP) je – s jedinou výjimkou – realizována formou dlouhodobých kvalifikačních kurzů podle osnov ministerstva zdravotnictví. Ke kvalifikaci pro výkon povolání ošetřovatelky je navíc možnost absolvovat dvouletou střední zdravotnickou školu.
Zřízení školicího střediska
Z uvedeného vyplývá, že rozhodující míru všech vzdělávacích aktivit v této oblasti práce si pro své potřeby realizuje sám zdravotnický terén. Není k tomu zapotřebí příliš mnoho náležitostí. Statutární zástupce zdravotnického zařízení požádá ministerstvo o souhlas k realizaci jednoho nebo více druhů těchto kurzů, žádost doloží kopií své zřizovací listiny, případně registrace, uvede, kde bude realizována teoretická složka výuky – a popíše vybavenost k této výuce, dále uvede, kde bude realizována praktická složka, složka výuky a konečně – uvede údaje o svém lektorském sboru (jméno, příjmení, odbornost pro daný účel, léta odborné praxe a léta pedagogické praxe – a nic více(!), viz zákon o ochraně osobních dat).
Jsou-li náležitosti předložené žádosti v pořádku, ministerstvo neprodleně udělí souhlas k realizaci kurzů na dobu 2 let a vydá příslušnému subjektu učební dokumenty přípravy s tím, že je zapovězeno je dále šířit. Příslušná osvědčení o absolvování kurzu lze od SEFTu, a. s. získat pouze po předložení souhlasu ministerstva k realizaci kurzu, a to pouze na jediném pracovišti v České republice.
Uvedená opatření bylo nutné v průběhu posledních 5 let přijmout, jelikož stále se vyskytují fyzické či právnické osoby, které opakovaně předstírají určitou míru neinformovanosti a nerespektují platné právní normy tohoto státu a de facto pořádají tyto kurzy „na černo“ (naposledy na severní Moravě). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že střední a vyšší zdravotnické školy změnou kompetenčního zákona přestaly být v působnosti rezortu zdravotnictví a jako takové pozbyly zákonné možnosti tyto kvalifikační kurzy realizovat.
Kontrola kvality – zatím problém
Tolik pro nezasvěcené čtenáře. Podnětem k napsání tohoto článku však bylo zcela něco jiného, a to množící se hlasy o klesající kvalitě těchto kurzů u některých zdravotnických zařízení. Kontrola kvality byla a zdá se, že ještě dlouho bude, v této oblasti problém. Zdravotnický subjekt má totiž právo si na zpracování náležitostí své žádosti ministerstvu najmout šikovného právníka, který bezchybně zpracuje všechny potřebné smlouvy (např. smlouvy na zajištění odborné složky přípravy, pokud jí subjekt nedisponuje) a ministerstvo pak nemůže souhlas dost dobře nevydat. O konkrétní situaci, přímo při realizaci kvalifikačního kurzu, však ministerstvo nemá informace. A tak řada zdravotnických zařízení – státních i nestátních – realizuje tyto kurzy bez větších pedagogických zkušeností a bez možnosti náprav ze strany ministerstva.
Co by mohlo být a není
Ideálním řešením by bylo provádět pravidelné namátkové kontroly v pověřených zdravotnických organizacích, jak dodržují všechny postupy předepsané učebními dokumenty. Problém spočívá v tom, že tuto agendu spravuje na ministerstvu zdravotnictví pracovník jako jednu necelou třetinu své pracovní náplně. Na kontrolní výjezdy není prostě časový prostor. Ministerstvo v současné době zasahuje formou kontroly pouze tam, kde je na nešvary v probíhajících kurzech upozorněno. Bohužel – i zde je řada problémů, pramenících z určité řevnivosti mezi státními a nestátními zdravotnickými zařízeními, realizujícími tyto kvalifikační kurzy.
Jak vypadají stížnosti
Tak především – většina upozornění přichází na ministerstvo telefonem; mnohdy se volající nechce ani představit, což mu však nebrání uvádět skutečnosti mnohdy zcela nesmyslné svojí kontradikčností. Pokud se telefonující představí a je požádán, aby podnět zaslal ministerstvu písemnou formou – v naprosté většině případů odmítne. Ministerstvo zdravotnictví pak může vést takový telefonát pouze v patrnosti a příležitostně, například při cestě pracovníka do příslušného regionu, zařízení zkontrolovat. Tento postup má však takřka nulový efekt. Kurz již buď proběhl, či negativní jev pominul.
Písemnými podněty se však ministerstvo zdravotnictví musí vážně a podrobně zabývat. Problém je však v tom, že žádné nejsou. Většina stěžovatelů si najde telefonní spojení na některou známou osobnost na ministerstvu a ta posléze ústně na nežádoucí jev příslušného pracovníka upozorní. Když je pak následně provedena kontrola (zbytečná), ukáže se, že uváděné negativní jevy jsou de facto drby (to v lepším případě), nebo že se jedná o cílený atak na konkurenční zařízení, které dělá svoji práci efektivněji (to v horším případě). V obou případech však stěžovatelé asi dobře věděli, proč nepodávají stížnost písemně se svým podpisem. Nu a ministerstvo už zase dobře ví, proč tyto – mnohdy emotivní výlevy – nebrat tak moc vážně.
Předešlým odstavcem však nechceme v žádném případě zlehčovat situaci, kdy se v terénu realizují kvalifikační kurzy k výkonu povolání NZP a PZP takřka bez kontroly ze strany ministerstva. Ministerstvo zdravotnictví proto zcela upřímně vítá jakýkoliv podnět, vedoucí k nápravě situace v této oblasti práce ve zdravotnickém terénu. Současně však zdůrazňujeme – ministerstvo se může zabývat pouze jasnými a transparentními podněty, při kterých písemná forma a podpis s adresou jsou legislativními nezbytnostmi. n